Ondřej Vratislav Vyšehradský

Kategorie: úvahy.

o útočících azylantech

25/07/2016 autor: OVV

Loni jsem tu psal, že bych problém migrační krize řešit nechtěl. Zaujímal jsem rezervovaný postoj a čekal, jak to celé dopadne. Po roce se sice podařilo příliv utečenců omezit, ovšem proces zisku azylu je zdlouhavý. Jak pro stát, tak pro žadatele. Německá vláda zaujímá naprosto liberální postoj a žadatelé se mohou naprosto volně pohybovat po zemi. Jen s tou prací to asi mají těžší, když nemají oficiální papír. Vláda jim ale zajišťuje ubytování – například v hotelech.

V Německu začíná situace nabírat na obrátkách. Předminulý týden útočil utečenec nožem a mačetou ve vlaku. V Mnichově Němec íránského původu postřílel desítku lidí v nákupním centru. Ve Stuttgartu další syrský mladík napadl mačetou skupinu lidí, jednu z nich, těhotnou Polku, zavraždil. O den později v Ansbachu v Bavorsku provedl syrský mládenec sebevražedný bombový útok na hudebním festivalu. Zranil 12 lidí, z toho 3 těžce.

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale jen jeden zmařený život spořádaného a nevinného obyvatele Německa je příliš vysoká cena za štědrou azylovou politiku. Ukázalo se, že Merkelová před rokem udělala chybné politické rozhodnutí a měla by z toho vyvodit patřičné důsledky. Pokud současný politický establishment nezmění kurz, nemůže se pak nikdo divit, že ve volbách dají lidé hlas alternativním řešením. A to to říkám velmi eufemisticky.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy.

Brexit

24/06/2016 autor: OVV

Británie vždy tak trochu stála mimo Evropu. Jakékoliv „tužší“ integrační snahy rázně odmítla, takže nemají ani euro ani schengen. Přesto, že do společné kasy posílala enormní sumy, směr vládnutí vždy určoval socialistický tandem Francie-Německo, což konzervativnějším Britům prostě nikdy nemohlo vyhovovat. O jejich svéřeposti svědčí, že tam dodnes jezdí vlevo. A je to tím, že se před 70 lety ubránili Nacistům (tato dopravní změna je snad jediný kladný výsledek Protektorátu ČaM). A stejně jako Britové neohnnuli hřbet v hodině nejtěžší, neohnuli ho ani nyní. Brexit je pro mě zejména signál, že vedení EU není v pořádku. Odchod z EU je totiž vina bruselských byrokratů, kteří se tak opili vlastní mocí, že ztratili soudnost. Nejsem z Brexitu nadšený, ale výsledku rozumím. Je to vzdor evropskému politickému establishmentu.

Bez komentáře | Kategorie: tweets., úvahy.

o meme

05/03/2016 autor: OVV

Další typickou ukázkou toho, jak bývá zneužit dobrý nápad jsou oblíbené internetové vtipy/obrázky nazývající se meme. Vše začalo u humoru. Nekonečná míra cynismu a ironie si brzy získala miliony fanoušků a z legrace se stal fenomén. Úspěch bych vyložil asi takto – jednoduché, úderné, snadno dostupné a hlavně – mem může vytvořit úplně každý.

Tento poslední bod byl začátek konce. Z úspěchu memů se totiž záhy vydělily koncepčně velmi podobné motivační citáty, ale místo společného humoru v nich autoři sdílí domněle osudové životní pravdy. Složité mezilidské vztahy jsou většinou sebestředně zplošťovány do úderných hesel s kýčovitými obrázky. U jednodušších lidí to má nesmírný úspěch. Bohužel.

Kromě těchto memeheretiků se ale rýsují další odpadlíci. Jsou to tzv. jízlivé memy. Většinou poukazující na nějakou „nespravedlnost“ nebo „povrchnost“ světa. Příklad z poslední doby je o Leovi po zisku Oscara. Na jedné fotce vysmátý DiCaprio, na druhé starý Ennio Morricone. Pod tím srovnávací text, že všichni mluví o Leovi, přičemž Morricone získal také svého prvního Oscara a to dokonce po více než 50 letech urputné práce. Nespravedlnost! Hm. Problém tohoto „názoru“ je ten, že DiCaprio je herecká hvězda, je to ten, kdo je vidět, on je ten, kdo prodává filmy. Zatímco hudební skladatel, byť je nesmírně důležitou postavou v týmu kolem filmu, je „muž v pozadí“. Toto jízlivé meme je tedy zavádějící. Každý má totiž jinou profesi a funkci v rámci filmového průmyslu.

Stejně jako stovky dalších jízlivých memů i toto, domněle odhalující „hloupost lidí“, denně sdílí miliony uživatelů. Zcela vážně. Jenže ono to kolikrát není ani vtipné, i když to jako vtip chcete brát. Internetová generace má sice výhodu v tom, že má lehce dostupné informace, jenže se ukazuje, že lidé je hledat nechtějí, často je to ani nenapadne. A když se k nim nějaké dostanou, neumí je kriticky zpracovat, často je to ani nenapadne. Možná v tom určitou roli hraje impulzivnost, ale stejně to považuji za chybu. Dochází totiž k nedorozumění a přelévání něčí žlučovitosti na někoho, kdo s ní nemá nic společného, ale prostě se jí zrovna neumí ubránit.

1 komentář | Kategorie: úvahy. | Tag:

o normalizační propagandě

14/02/2016 autor: OVV

Dal jsem si teď tři základní propagandistické seriály éry Normalizace z pera grafomanského génia Jaroslava Dietla – Okres na severu, Muže na radnici a Inženýrskou odyseu. Všechna díla na ČSFD atakují hranice nejhorších seriálů s krásnými 20 – 30% hodnocení. Všechna díla točil mistr propagandistické režie Evžen Sokolovský a svou náladou i kamerou jsou si poměrně blízká. Zatímco Muže na radnici jsem skutečně doslova protrpěl, jelikož tak otřesný hlavní hrdina by v realitě snad nemohl vůbec obstát, Okres na severuInženýrskou odyseu jsem si masochisticky užil.

Nikdy nepochopím, jak mohl z tak divácky neatraktivních a nezáživných témat, jako je příběh nomenklaturního aparátčíka či příběh o výrobě zbrusu nového tkalcovského stavu, Dietl vykřesat tak napínavou podívanou plnou barvitých životních příběhů. V obou případech se vlastně jedná o komorní drama několika hlavních postav, i když zrovna Inženýrská odysea dává nahlédnout do velkého světa zahraničního byznysu a v seriálu se často objevuje angličtina, občas francouzština či němčina (velmi mě pobavila angličtina Josefa Laufera coby argentinského obchodníka). Musím se v tichém respektu sklonit před takovým výkonem.

Co mě ale opravdu překvapilo – ve všech seriálech je i kritika doby, včetně lehké sebekritiky strany. Byť se jedná o propagandistické kusy, jelikož vedoucí úloha strany je zcela nezpochybnitelná (všechny tři seriály), stejně tak i vědomí, že strana prosazuje pro lidi jen to dobré, i když někdy to bolí (přestavba starého města v moderní nové v Muži na radnici), stejně tak se objevují scény, kdy se i ve straně najdou podvodníci a příživníci (Okres na severu – soudruh Pláteník tvrdě skoncuje s nepoctivým soudruhem Soldánem, toho času ředitelem okresních dolů. Nebo zatčení syna za valutové machinace vedoucí soudružky přes politickou činnost na Okresním výboru. Nebo vyhození vedení SSM po zjištění, že jej jenom využívají). Přijde mi zajímavé, že se tyto zápletky na obrazovky vůbec dostaly. Tím chci říct, že normalizační KSČ vědomě připouštěla chyby, které se děly, čímž do společnosti vysílala signál o omylnosti svých členů, tedy kádrů. Bylo to logické, protože po srpnu 1968 by jim propagandu střihu 50. let asi těžko někdo uvěřil. Na druhou stranu za podvody či velké neúspěchy mohli vždy jen jednotlivci, odpadlíci nebo špatně vykomunikované projekty s lidmi, ale v Okresu na severu Pláteník přijal zodpovědnost větou: „Jsou to kádry, které jsme my na ta místa schválili.“ a navíc hlavní zápletka se točí kolem odvolání ředitele Hanycha, které Pláteník považuje od začátku za špatné a celých 13 dílů postupně tlačí na Ústřední výbor strany, aby rozhodnutí přehodnotilo. To se k tomuto „odvážnému“ kroku nakonec rozhodne, což je epické finále. A výsledek je jasný „udělali jsme chybu soudruzi, ale dokázali jsme jí rozpoznat a nakonec odstranit“. To je poměrně silný signál o tom, že i strana se může plést. Někde tady možná začíná opatrná česká perestrojka, která vyvrcholila Jakešovým legendárním projevem na Červeném hrádku.

Podobné neduhy odhalovala i Inženýrská odysea – zastaralá, i když kvalitní, výroba a nechuť dělat nové, převratné i neotřelé projekty. V tomto seriálu ovšem vystupuje zástupce strany jako člověk, který progresivnímu postupu přeje, ale není v jeho moci to hned změnit. Přesto se opět poukazuje na zpomalenou a zle­nivělou socialistickou společnost, dokonce se mluví o tom, že ve fabrice najde práci každý, i ti, kteří moc pracovat nechtějí. Vlastně je to celkem hezký obraz zbytnělého společensko-politického systému, který propásl svou vývojovou šanci. Možná si to uvědomovala i část posrpnového vedení KSČ, ale nechtěli jít se Sověty do střetu, protože tu prostě byli jejich tanky a svět by jim nepomohl.

Přijde mi zvláštní, kolik dobrých a zajímavých kulturních děl zatípla tehdejší cenzura, jak chtěli mít nad vším přehled a tvrdě vystupovali proti alternativě a undergroundu, a přesto oficiální seriály propagandistického střihu běžně říkali „víme, že vše není ideální, ale když se budeme snažit, bude lépe“. Ale možná o to právě šlo, možná to mělo být spíše poučení pro lid, ovšem zodpovědnost jde vždy za těmi, kdo řídí.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

o dabingu

03/01/2016 autor: OVV

Dabing je zlo! Ničí to náladu filmů, charaktery postav i práci zahraničních herců. Přesto je to u nás tak rozšířený fenomén, že je to pro spoustu, ale opravdu spoustu, lidí jakýsi svatý televizní grál. Je to něco zcela nedotknutelného, něco, bez čeho si vůbec nedovedou představit svou existenci. V uplynulých dvou dnech jsem se na facebooku snažil narušit tuto auru tradice a kvality něčeho, v čem jsme údajně nejlepší na světě a co je správné, protože v české televizi se prostě musí mluvit česky a basta! Vysloužil jsem si akorát to, že jsem omezenec a hlupák. Což je komické, protože je to právě dabing, který podporuje omezenost a lenost. Je to dabing, který v lidech podporuje pohodlnost.

Dabing je prospěšný tak maximálně dabérům a majitelům dabingových studií, jelikož se tím živý. Dabing pochopitelně nevadí u dokumentů, kde se stejně jedná jen o doprovodné mluvené slovo a jsem schopen ještě vzít na milost staré filmové klasiky dabované opravdu kvalitními herci, jelikož tito profesionálové uměli postavám vtělit vnitřní charakter, který v současné dabingové produkci tak žalostně chybí. Stejně tak režie dříve uměla vybrat adekvátní hlas k vzezření filmového herce. Na toto umění se už dnes nedbá. Prý nejsou peníze. Kdyby se dabovalo méně a kvalitně, bylo by to ve finále určitě lepší. Ale problém by to řešilo jen částečně.

Dá se rovněž uvažovat o tom, že je dabing v pořádku v případě pořadů pro menší dětí. Řekněme tak do deseti let. Jakmile se ovšem dítě naučí plynule číst, mělo by okamžitě začít prohlubovat i své jazykové schopnosti a k tomu je film v původní znění naprosto ideální. Jazyková gramotnost je něco, co by se mělo podporovat, o co by se mělo pečovat. Znalost minimálně jednoho světového jazyka ke své mateřštině by mělo být absolutním minimem každého člověka – a pozor! – bez ohledu na vzdělání nebo míru přirozené inteligence. Cizí jazyk je brána do světa. Že je někdo nešikovný na jazyky může být sice pravda v rámci gramatiky, ale na běžné komunikační úrovni se zvládne domluvit každý. Kladný přístup k cizímu jazyku ocení ti, kdo by chtěli pracovat nebo studovat v zahraničí, stejně tak jej ocení každý, kdo by chtěl zůstat doma, ale svou práci zaměřit na zahraniční turisty či firmy. Jazyková nepřipravenost bývá fatálním problémem řady mladých lidí a ti se hůře uplatňují na trhu práce. V případě seniorů, což je další častý argument zastánců dabingu, mohu říci jediné. Ano, tato skupina by na zrušení dabingu asi nejvíce tratila. Je na dabing celoživotně zvyklá, z toho důvodu také neovládají cizí jazyky a asi mají i snížené schopnosti jejich učení (koneckonců – kdo se tu ruštinu chtěl učit, že? Němčinou každý opovrhoval a angličtinu se učit nemohli), ale na druhou stranu drtivá většina seniorů umí číst. A zvyknout si na čtení titulků je otázka cviku. Stejně tak podotýkám, že zrušení dabingu je výchovným krokem pro budoucnost české omladiny. A v tomto případě by jim senioři měli vyjít vstříc.

A nakonec je tu otázka kulturní. Nelpění na vlastní uzavřené kultuře by bylo všeobecně obohacující. Za totality pochopitelně nebylo žádoucí, aby se lidé zajímali o západní kulturu. Zavedení dabingu byl jeden z nástrojů, jak posilovat tuto národní uzavřenost. Doba se ovšem změnila a rigidní nacionalismus se ukázal jak slepá ulička vývoje Evropy. Vzájemná komunikace a sdílení osudu v kritických i výjimečných chví­lích vědeckých a společenských objevů pomáhala formovat kontinent. Umělecké i vědecké vlivy a objevy se vždy šířily jako lavina, nás nevyjímaje, protože tu existovala silná vrstva dvojjazyčných obyvatel. Většina novinek k nám chodila přes německé území z různých koutů Evropy a dnes máme zprávy, díky množství mediálních kanálů, dokonce z první ruky. Proč neustále lpět na jednom a tom samém, když to své můžeme rozvíjet a obohatit? Nedojde k žádné ztrátě české identity, naopak by se k ní posílila vážnost a respekt.

Zrušení dabingu samozřejmě českou kulturní omezenost samo o sobě nerozpráší, ale byl by to vítaný malý krok v sérii dalších. Malý krok pro člověka, ale velký skok pro Čechy.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy.

o individualismu

06/12/2015 autor: OVV

Je opravdu nesmírně zábavné sledovat diskuze kolem migrace. Z počátečního hysterického běsnění se vlastně stala dokonalá komedie. Docela dost tomu pomohlo několik falešných facebookových profilů – aktuálně vede Jiří Ovčáček, u kterého si pořád řada Zemanových sympatizantů myslí, že je pravý a nadšeně sdílí kraviny, které tam anonymní admin vkládá. No a pak ty argumenty těchto samozvaných vlastenců a obránců české vlasti. Směju se.

Z úrovně takových příspěvků je naprosto jasné, že pisatel o české kultuře mnoho neví, české dějiny zná maximálně ze středoškolských učebnic a několika omílaných klišé v televizi (možná občas sledoval i nějaký historický dokument, což je chvályhodné, ale nejdůležitější věcí je, jak se s informacemi nakládá) no a tu českou vlast brání prostě jenom proto, že tu žije a nechce, aby mi někdo vzal jeho klid a pocit bezpeční. Je to vlastně přirozený pocit a já strach těch lidí naprosto chápu a rozhodně je za to neodsuzuji, protože si myslím, že je opodstatněný. Přesto se směju úrovni jejich jazyka, úrovni jejich uvažování a úrovni jejich znalostí. A směju se jim proto, že to dávají na odiv. Nezjistí si základní data, historický kontext, neověří si gramatiku svého příspěvku. Jen rychle něco napíšou a v domnění, že sdělují absolutní pravdu, zmáčknou enter. A evangelium je na světě. A ještě jsou na to hrdí! Ti lidé se vlastně trollují sami, aniž by o tom věděli.

Nedávno byla publikována studie, která shrnuje, že hlubokomyslným citátům věří lidé s vrozenou nižší inteligencí (ti už se tak narodili). Hned jak se v našem internetu objevili české mutace těchto motivačních citátů, bylo mi jasné o co jde a odmítl jsem na tuto trapnou hru přistoupit. Masovost jejich obliby pak už jen potvrzuje, jaká masa opravdu je. A tito lidé, kteří sdílejí tato moudra a vnímají je jako životní oporu, pak v komentářích často křičí o ovcích, které věří západní propagandě apod. Jen si rozklikněte některé profily takových křiklounů. Uvidíte sami.

Občas přemýšlím nad tím proč to tak je. Pokaždé se doberu k tomu, že je to v paradigmatu doby. Filosofie individualismu je prodchnuta jako osa celou naší společností a každý si na svou individualitu vymiňuje právo. Nikoliv pokora je určující vlastností současného jedince, nýbrž nucená osobitost! Cogito ergo sum? Ne. Clamo ergo sum! Kříčím, tedy jsem.

Dochází tak ke skálopevnému přesvědčení každého jedince, že má absolutní pravdu v tom co vidí, co cítí, na co přišel. A jakýkoliv pokus o vyvrácení je nesmírně těžký boj, protože i dotyčný podvědomě ví, že kdyby si nechal vyvrátit vlastní přesvědčení, zhroutil by se jeho hodnotový systém; ztratil by svou osobní integritu. Individualismus určitě přinesl četné výhody, jelikož přirozeně inteligentní jedinci dokážou ve svobodných podmínkách velké věci, ale s prostoupením této myšlenkové osy celou společností nutně vystoupila i četná negativa.

K nějaké změně dojde, až se opět změní paradigma. Ovšem to je běh na velmi dlouhou trať, protože i ten individualismus se prosazoval velice pomalu. Ovšem co mu leží jako protiklad? Možná, že tam svět opět míří a možná, že zde je skutečné jádro analogie s antickým Římem. Ale jen možná, protože co já vím?

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

Pátek třináctého

14/11/2015 autor: OVV

Pátek třináctého listopadu dva tisíce patnáct. Datum, které vstoupí do dějin Evropy jako druhý černý pátek. Je naprosto jisté, že se Evropa změní. Ale jak? V následujících volbách určitě posílí ultra-konzervativní politické křídlo, body budou sbírat i konzervativní a liberálně-konzervativní strany, které budou akcentovat posílení bezpečnostních složek a omezení otevřenosti společnosti vůči cizincům. Budou tendence zcela zastavit migrační vlny, evropští muslimové budou pod drobnohledem a je otázka, jak 4 milionová menšina bude na nálady bílých Evropanů ovládnutých strachem reagovat. V absurdní rovině by mohla nastat i občanská válka. Minimálně situace v aglomeracích typu Paříž bude ve vybraných čtvrtích velmi zajímavá.

Evropa je zatažena do války, kterou si nepřála. Opět si jí nepřála, ale je to válka, kterou musí vybojovat. Osobně si myslím, že i přes potenciálně zvýšené nebezpečí dalších útoků je třeba tvrdě zasáhnout proti IS v Levantě i odhalovat teroristické buňky v Evropě. Možná se ještě dočkáme doby, kdy se obnoví branná povinnost.

Díky vyšším výdajům na bezpečnost se zvýší ekonomický tlak na stát a zejména na štědrý sociální systém. To patrně bude kritický okamžik. Bude vůbec silně zadlužená Francie dlouhodobě schopná financovat takovou akci? Vysoké zadlužení má i Velká Británie, Španělsko i Itálie, kde podobné útoky také hrozí. A co Německo? Co budeme dělat, až se nějaký útok podnikne i v Berlíně?

4 komentáře/ů | Kategorie: úvahy.

o detektivkách na čt

20/09/2015 autor: OVV

Mám teď v práci na starosti papírování, což není intelektuálně náročná práce, jen je otravná. Pouštím si k tomu televizi na internetu. Historii.cs už mám skoro celou zkouknutou, některé díly dvakrát, Husáka jsem třeba dával třikrát. Tak jsem přešel k trochu prostší zábavě – mysteriózním detektivkám České televize. Sledoval jsem příběhy Jiřího Stracha (Ďáblova lest /2009/ a Ztracená brána /2012/) i jeho filmovou adaptaci románu Santiniho jazyk /2011/. Taky jsem koukal na televizní seriál Vraždy v kruhu /2015/ s Ivanem Trojanem, shlédnul celé Případy 1. oddělení /2014/ a nakonec se prokousal i k Případu pro exorcistu /2015/, což točil Jan Hřebejk. Jo – ještě jsem zapomněl na televizní hodinovou detektivku od Roberta Sedláčka – Ženy, které nenávidí muže /2012/ Možná jsem něco zapomněl vyjmenovat, možná mi něco z kompletní nabídky ČT vypadlo, ale dalo by se říct, že jsem teď odborník na kriminální pro­dukci České televize.

No a pochopitelně jsem nasrán. Ani jedno z uvedených děl nemá hezkou kameru. Jako by kameramani ani nevěděli, co je hloubka ostrosti. Hudba je ve všech případech naprosto tragická. Toporná stejně jako kamera. Z hereckých výkonů lze snad pochválit jen Ivana Trojana, který hraje nenuceně a uvěřitelně i v sebevětší debilitě. Scénáře těch detektivek snad ani nemusím komentovat, protože to už bych mohl rovnou strčit hlavu do žumpy. Ten hejt píšu jenom proto, že to všechno platíme. Kdyby tato díla platila komerční televize (jako třeba Kriminálka Anděl na Nově), bylo by mi to úplně jedno.

Taky jsem teď viděl obě série dánsko-švédského televizního seriálu Most (Bron). Skandinávská detektivka je žánr, na který se všichni autoři výše zmíněných děl odkazují. Tak snad jejich krvavě zaplacené katastrofální výsledky pomůžou následující generaci filmařů k tomu, aby začali točit normálně. Minimálně s hezkou kamerou, co potěší oko. Tu má ve svých dílech zatím jen Jan Prušinovský. Takže to jde.

Bez komentáře | Kategorie: osobní., úvahy. | Tag:

o přístupu k informaci

08/09/2015 autor: OVV

Svět je z poloviny takový jaký je a z druhé poloviny si ho děláme sami tím, jak o něm přemýšlíme a čím se zabýváme.

Už první den na fakultě nám prof. Kuthan kladl na srdce, abychom uvažovali kriticky. V praxi to znamenalo naučit se zacházet s odbornou literaturou (názory badatelů) a prameny (většinou samo dílo nebo jeho pozůstatky, archivní dobové zprávy atd.) a své hypotézy vytvářet na základě práce s fakty, nikoliv předem připravenou hypotézu upravovat dle později zjištěných poznatků. Osobně si myslím, že tento základní badatelský postup by se měl žákům vysvětlovat již na základních školách v rámci občanské výchovy. Možná by pak v takové míře nedocházelo k nekritickému příjímání konspiračních teorií, šíření různých hoaxů a vymýšlení nesmyslných apokalyptických vi­zí.

Kdyby se lidé naučili ještě před vytvořením názoru zpracovat kriticky informaci, kterou jim někdo podsune, mluvil bych o skutečném evolučním posunu.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

o radikalitě

08/07/2015 autor: OVV

V každé společnosti je vždy obsažena radikální složka. Jelikož naše česká společnost nemá žádné pevné ukotvení, tak ta radikální složka rotuje po různých, mediálně vyostřených, tématech. Dnes například migranti, zítra to budou zase Američani a jejich „rozvrtání politiky“ a pozítří kuřata z Polska (v tom jsem třeba radikál já). Jelikož islám je ve své společnosti ukotvený, i když v mnoha různých interpretacích, projevuje se radikální složka stabilně a momentálně i jednotně v rámci IS.

Radikální názor, jednání či řešení je ale šidítko, které sice dokáže rychle změnit poměry, ale následky této změny jsou často nepředvídatelné a napáchají více škody, než užitku. Podobná situace nastala po smrti Jana Husa. Prosadilo se radikální křídlo reformy, čehož využili ostřílení váleční podnikatelé jako Jan Žižka a revoluce za sebou po 15 letech totální války nechala rozvrácenou zemi, která se z toho vzpamatovávala další půl století. Podobný příměr lze najít i ve Francouzské revoluci, která se po svrhnutí monarchie dostala do turbulence politické nestability, která se projevila jakobínskou hrůzovládou, aby nakonec vynesla na trůn Napoleona. Muže, který zatáhl Evropu do kontinentální války. Nutno říct, že to bylo naposledy, kdy Francie představovala alespoň nějakou vojenskou sílu.

K radikálnímu řešení vždy sahají zoufalí lidé nebo ti, kteří by z radikálního zlomu mohli momentálně něco vytěžit.

Jakékoliv evoluční změny vždy vyžadují trpělivost. Kolikrát je to proces, který není vidět, ale rozhodně má větší šanci na dlouhodobý a stabilní úspěch než rychlé a nestabilní radikální řešení. Toto je moment, který si drtivá většina občanů této společnosti není schopna uvědomit a proto je velmi jednoduché vytvořit davovou hysterii. Z dějin je patrné, že toto neuvědomění je hluboce lidské.

Často se zdá, že radikální řešení je momentálně to jediné, které se nabízí. Že to je východisko. Řešení je ovšem vždycky více, život není matematika, matematika je jen součástí života, který mnohem více pracuje s emocemi. Chci jen říct, že radikálové si žádnou podporu nezaslouží. Ani ti, ani tamti. Jsem pro věcnou diskuzi, která sice chvíli trvá, ale na jejím konci je většinou stabilnější řešení. Pokud se ovšem spolu ve skupině tří lidí nedohodnou dva blbci.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy.

← Starší příspěvky