Ondřej Vratislav Vyšehradský

Kategorie: úvahy.

o skleničce pohody

02/07/2015 autor: OVV

Nedávno vysílali na DVTV rozhovor s národním protidrogovým koordinátorem Jindřichem Vobořilem k tématu alkoholu u mladistvých. Zdá se, že úřady konečně reflektují to, čeho si všímám už poslední dekádu. Děti strašně chlastaj!

Alkohol je v naší zemi kult. Nejde jen o příjmy z pití, které se zase zpětně rozmělňují v léčení nemocí způsobených nadměrným pitím, ale zejména o to s jakými pocity je alkohol spojený. Naprosto to první, co se průměrnému člověku vybaví při slově pivo nebo víno je pohoda a zábava. A takto je často prezentován i v televizních reklamách. To je asi jeden z největších problémů, pokud takové reklamy vysílají přes den, kdy na TV koukají i děti. Podprahové předávání výz­namu je v tomto případě zřejmé. Již od malička děti vnímají, že pivo je prostě pohoda. Na internetu, pokud nemáte aktivovaný AdBlock, pak zase potkáváte spoustu reklam na Bacardi, různé cidery, Vodku a další destiláty, které lákají na zábavu s přáteli, pořádnou párty, sexy chvíle a další nevšední zážitky.

I když sám rád piju pivo, víno i kvalitní pálenku nebo lihovinu, protože mi to prostě chutná a opravdu mi to pomáhá s relaxací a pomůže mi to pročistit si hlavu, nejradši bych podobné reklamy reguloval. Pokud pijí dospělí, je mi to šumák. Je mi i jedno, když se lidi uchlastávají, ale už mi nepřijde v pořádku, aby ve velkém pili mladiství. Kromě rodinné osvěty, která se dělá velmi těžko, když rodič sám rád pije, by se opravdu měla ve sdělovacích prostředcích omezovat propagace alkoholové zábavy a pohody. Rovněž bych i pro školáky a středoškoláky zajistil přednášky s bývalými alkoholiky, či alkoholiky v léčení. Poslechnout si jejich příběh, vidět, co s člověk dokáže udělat nekontrolované chlastání. Rozhodně bych ale nezaváděl prohibici nebo jakkoliv omezoval či očerňoval pijácké choutky národa. Prostě to chce jen věcně mluvit. Alkohol je totiž dobrý sluha, ale špatný pán. Na zdraví!

Bez komentáře | Kategorie: úvahy.

o uprchlících

20/06/2015 autor: OVV

Předně jsem rád, že nemusím o problematice uprchlíků rozhodovat. Je to nesmírně složitý problém. Nejen z hlediska etiky a politiky, ale i administrativy. Abych řekl pravdu, v debatě se vůbec neorientuji. Vůbec se mi nechce číst tuny názorů lidí, kteří své soudy vynášejí na základě neověřených, špatně interpretovaných nebo lživých informací. Vůbec se mi nechce zjišťovat, které informace jsou ty pravé, zaručené a neomylné. Jsem snad bezpečnostní informační služba? Mám na to čas a sílu? A je to vůbec potřeba?

Vůbec si netroufám vyslovit názor, zda uprchlíky či migranty, emigranty, imigranty přijímat nebo nikoliv. Rozumím administrativnímu procesu s tím spojeným? Nerozumím. Mám přehled o tom, jestli ekonomika vyžaduje novou pracovní sílu? Nemám. Vím vůbec o jaké lidi jde a z jakých důvodů do Evropy utíkají? Nevím.

Jediné co vím je, že se strhla vlna obecné hysterie. Jediné co vím je, že toto je ukázkové téma limitu současné podoby demokracie. K tématu, kterému nerozumí v podstatě nikdo, se najednou vyjadřují všichni. Zkratkovité titulky, informace nahuštěné do jednoho odstavce, zploštění problému, aby mu každý rozuměl a co je nejdůležitější – vyvolání strachu, protože tohle se přece týká nás všech! Naší kultury! Z tohoto koktejlu zkrátka nemůže vylézt solidní a věcná diskuze, která je k tomuto tématu potřeba. V takto masivní vlně uprchlíků jsou totiž zcela jistě různé skupiny lidí, které prchají z různých důvodů. Proto je třeba rozlišovat. Ptát se proč sem jdou, čeho zde chtějí dosáhnout. Bohužel nejhlasitější hlasy z obou stran názorového spektra (přijímat x nepřijímat) jen generalizují a vzájemně se napadají (obligátní sluníčkáři, havlisti, pseudohumanisti versus fašisti, omezenci, čecháčkové atd.).

Tato situace je pro současnou Evropu bezprecedentní a proto bude ohromně záležet na tom, jaká pravidla se nastaví. A přijde mi naprosto logické, že se nastavit musí. Do té doby by se pochopitelně neměli uprchlíci pouštět dál do vnitrozemí, ale vnitrozemské státy by měly pomoci se zajištěním vnější hranice a měly by i pomoci s administrativní stránkou věci. Odpovědnost za rozhodnutí co s uprchlíky by pochopitelně měly přijmout pouze vlády za koordinace (nikoliv nařizování) komise EU, které mají přístup k informacím od bezpečnostních služeb, takže by o problematice měly vědět lépe než nějaký Karel Novák z Nové Paky. Rozhodnutí je to samozřejmě etické, politické, ekonomické i bezpečnostní a mělo by proběhnout bez ohledu na veřejné mínění.

To, co Evropu nakonec definitivně stmelí budou po éře prosperity a pohody jen potíže. Tak to ale v životě chodí. Dokud souseda nepotřebujete kvůli nějaké pomoci, taky se s ním většinou neseznámíte.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy.

o úzkoprsých

31/03/2015 autor: OVV

Minulý týden proběhly veřejným prostorem dvě velké kauzy. Nejprve to byl průjezd konvoje americké armády vracející se ze cvičení NATO na základnu v Bavorsku a posléze návrat před dvěma lety unesených dívek z Pákistánu.

V první případě vlnu veřejné diskuze rozvášnili proruští spoluobčané, kteří již od začátku cvičení NATO v Pobaltí vykřikují slogany o dráždění Ruska a snahy USA rozpoutat válečný konflikt. Všechny tyto úvahy se zdají být naprosto liché a buď jsou výplodem ruské propagandy a nebo lidí, kteří stále žijí uvěznění v pocitech dvacátého století. Buď jak buď, byl toho plný internet a pročítat diskuze k článkům o konvoji bylo zatraceně bolestivé. Přesuny spojeneckých jednotek NATO přes naše území jsou naprosto běžné, jen se dějí tak, aby o nich nikdo nevěděl. Tato politická akce současné vlády ale měla možná za cíl zjistit, jak je to ve skutečnosti s českým antiamerikanismem a do jaké míry je jen platonický. Nakonec se ukázalo, že hodně. Opět se jen kecalo a z aktivních odpůrců se nakonec vyklubala parta důchodců, kteří se patrně nesmířili s pádem režimu. Je tedy otázkou, do jaké míry je vřískot na sociálních sítích součástí vyostřené ruské propagandy, která se schovává za „nezávislé“ a „politicky nekorektní“ názorové servery. Rusové celkem rafinovaně využili silné základny konspiračních teoretiků a celkem bez skrupulí přebírají, a navíc ještě nafukují, jejich už tak šílené názory. Tichá válka.

Díky silné pachuti po ohýbání veřejného mínění se celkem složitě analyzuje, co si „národ“ o průjezdu spojeneckých jednotek opravdu myslí, takže to nemá moc smysl rozebírat dál. Mnohem příznačnější je kauza druhá. Hana a Antonie před dvěma lety jely do Pákistánu a v oblasti jménem Balúčistán byly uneseny bandou kriminálníků. Celou dobu žily v kobce bez slunečního světla a nevěděly, co s nimi bude. Jejich rodiny se ale nevzdávaly a snažily se ze všech sil, aby dívky někdo hledal. Zázrakem se nakonec jejich návrat skutečně podařil. Co se kolem této dobré zprávy strhlo na sociálních sítích mě překvapilo. A nemyslím tím různé recesistické vtípky, ale zcela vážná odsouzení a nadávky od tolika lidí. Ženy, muži, staří, mladí, napříč celou společností se rozlila neuvě­řitelná nenávist. „Doufám, že výkupné nebylo z našich daní.“ „Krávy a sufražetky to jsou, co si myslely, že tam najdou?“ „Islamisti nikoho jen tak nepouští, určitě jsou to černé vdovy a něco tady odpálí!“ Na internetovou žumpu je našinec zvyklý, ale ta razance a množství nenávistných názorů v souvislosti s lidským neštěstím mě tentokrát zarazila. Přičemž tyto názory, ostatně jako vždy, vychází z naprosté neznalosti situace. Jedná se tedy o plané obavy i o zbytečné urážky. Velmi dobrý článek k tématu naleznete zde.

Přesně v tomto případě, který je politicky nezajímavý, se odkryla jakási kolektivní úzkoprsost. Opět vyšlo najevo, v jakém krabím kýblu tolik lidí žije. Nevidí přes svůj práh, a proto nechápou druhého a bojí se světa za svým horizontem. Jediná obrana je takové lidi nevnímat a držet si je od těla. Držím holkám palce, aby ten návrat do vlasti úspěšně zvládly. Je mi jasné, že je velké množství těch, kteří s nimi soucítí, ale věřím, že v jejich psychicky náročné situaci každé plivnutí do tváře zabolí dvakrát více.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

O Radiohead

18/03/2015 autor: OVV

Vždycky jsem byl velký fanoušek Radiohead. Postupně ale začala láska opadat, až jsem si poslední album „jen“ řádně naposlouchal, abych na něj za několik dní úplně zapomněl. (Jen dodám, že sólovky členů Radiohead mě nechytly vůbec.)

Jakékoliv album tohoto britského kvintetu jsem několik let neslyšel, ale před pár dny mě dostihla stará láska a říkal jsem si, že bych si to mohl zase připomenout. Začal jsem nad těmi deskami přemýšlet v časovém kontextu. Musím říct, že Pablo Honey (1993) a The Bends (1995) za těch 20 let opravdu zestárly. Ani ne tak písněmi jako spíš aranží a stylem zvuku. Ok Computer (1997) taky zvukově trochu zestárlo, ale zase to vyvažují vskutku geniální písně a produkce. Toto album už určitě zůstane jedním z nejopěvovanějších v rockové historii. Je tu ale deska, která za 15 let nezestárla ani o nanosekundu; totiž Kid A (2000). Neskutečný koncepční opus, opravdová hudební, muzikantská, producentská a zvuková lahůdka. Toto už je opravdu deska 21. století. Pozoruhodný je zejména ten přerod alternativně rockové kytarové kapely v experimentální. Kid A navíc podtrhlo to, co jsme věděli už v době Ok Computer – totiž, že členové kapely jsou vynikající skladatelé s citem pro harmonii a její neobvyklé zaranžování. Amnesiac (2001) pak jasně ukázalo, jak eruptivní byla jejich múza v tomto období (i když se dle pamětí kytaristy Ed O´Briena přerod rodil v neshodách). Deska by se na jednu stranu dala nazvat sbírkou b-sides z Kid A, na druhou stranu jsou na ní některé písně tak silné, že si vlastně nezadají ani s těmi z předchozího roku. Jen to album tolik nefunguje jako celek.

Podobně rozháraná je pro mě i Hail to the Thief (2003). Na desce jsou sice, opět, jednotlivé silné skladby, ale oscilace mezi alternativní ky­tarovkou a elektronikou nevytvořila tak geniální symbiózu. Na desce je zkrátka slyšet úlitba nahrávací společnosti. Sám Thom Yorke v jednom rozhovoru říkal, že poslední smluvní desku chtěli mít co nejdříve natočenou, aby se zbavili svého břemene. Přesto Radiohead v tomto období platili za jednu z nejlepších alternativních kapel na světě. V obecném kontextu je totiž Hail to the Thief vynikající deska, ale když vás srovnávají se sebou samým…

Po čtyřleté odmlce přišlo album In Rainbows (2007), kterým opět kapela překročila svůj stín. Na desce vůbec není důležitý overhype kolem vydání „zaplať kolik chceš“, ale návrat ke kompaktnímu zvuku a náladě. A zrovna ta je pro Radiohead naprosto přelomová; podobně jako v dobách Kid A. Od zadumaných poloh se však kapela dostala k otevřenému, bezstarostnému a místy dokonce i veselému výrazu. Nahrávka je plná hravosti a radosti. I ty melancholičtější kusy (Nude, All I Need, House of Cards) najednou nejsou zatížené nějakou mladickou nenávistí nebo do sebe obráceným vztekem. In Rainbows je z hlediska dosavadní tvorby Radiohead plná smíření. Možná k tomu kapele pomohlo to, že v době vydání nebyli pod tlakem žádného vydavatelství.

Poslední deska King of Limbs /2011/ pokračuje v uvolněném a nezatíženém duchu. Na desce není příliš hitů a i fanoušky byla přijata s rozpaky, ale rozhodně se jedná o kvalitní kompaktní materiál, který mi svou hloubku odkryl až s dlouhým odstupem. Na KoL je znát, že parta kolem Thoma Yorka si už nepotřebuje vůbec nic dokazovat. Svou hudební radost předkládá po svém a tak to mám rád. Těším se na novou desku, která by snad mohla vyjít na konci letošního roku.

Bez komentáře | Kategorie: hudba., úvahy. | Tag:

O diskuzi

14/12/2014 autor: OVV

Před několika dny se internetem převalila vlna zájmu o článek „Proč nikdo nechce mé úžasné třicetileté kamarádky?“ Za poslední roky je to už celkem zbytnělé generační téma. Nechme stranou bulvárně pojatý článek, který se ani z rychlíku nesnaží o nějaký sociologický vhled, ale místo toho se zaměřme na komentáře k článku. Předem chci říct, že diskuze byla vcelku uvědomělá (nikdo si tam nenadával), což je na internetu vždy překvapení. Nicméně drtivá většina komentujících si dala práci s „propracovanými“ teoriemi toho, proč jsou zrovna „krásné, vtipné a soběstačné třicítky“ stále samy. Většina obviňovala je samotné, občas se objevil názor obviňující zbabělost mužů. I já jsem najednou začal přemýšlet nad pseudofilosoficko-sociologickým konstruktem o generaci singlů. Pak mi došla jedna věc, která nezazněla ani v jednom komentáři – jedná se přece o každého konkrétního člověka! A já se pak zpětně ptám – Můžeme paušalizovat zcela osobní problém jednotlivce? Jinými slovy – co já vím o tom, proč jsou některé kamarádky autorky článku pořád nezadané?

Odpověď na první otázku je nasnadě. Mluvit obecně o nějakém generačním trendu je možné, ale může tak činit pouze člověk znalý situace. Tím myslím badatele, sociologa, psychologa nebo i filosofa, který se tématem dlouhodobě odborně zabývá a nejen, že má přehled na základě studia, ale má i nějakou metodiku práce s poznatky (do této kategorie bych ještě s přivřeným okem zahrnul žurnalisty, kteří téma řeší v rámci práce na seriózním článku).

Odpověď na druhou otázku je vlastně taky jednoduchá. Nevím o tom nic, tak k tomu radši nebudu nic říkat a vymýšlet si nesmysly. A pokud mám kamaráda/kama­rádku se stejným problémem, převyprávějme jejich osobní příběh, ale nevyvozujme z toho obecné poučky.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

Občanský volební komentář 2014

12/10/2014 autor: OVV

K urnám v Praze nepřišlo 62% oprávněných voličů. Můžeme jen spekulovat, proč výrazná většina voličů odmítla úředně vyslovit svůj politický postoj. Jistě, jsou v tomto čísle schováni i chroničtí nevoliči, které politika absolutně vůbec nezajímá. Nemyslím si ovšem, že jich je většina. Spíše se zdá, že se jedná o koktejl znechucení ze současného stavu politické scény a absolutní bezradnosti „koho volit“. Letošní volební kampaň sice byla po letech skutečně komunální (například nikdo nevyvolával pocit, že se jedná o jakési “referendum o vládě”, jak svého času zcela neadekvátně a podle hlásala ČSSD), ale žádná strana nedokázala zaujmout většinu voličů. Ona bájná demokratická většina zůstala totiž doma, patrně se domnívajíce, že svou neúčastí politikům vzkáže, že už je nebaví. Tato představa je ovšem naprostým omylem. Na nevoliče volební systém pohlíží jako na šedou zónu, tedy jejich hlas vůbec není brán v potaz. Nevolit, je totiž také právo a občanský postoj. A je to tak v pořádku. Je ale nesmírně důležité, aby si KAŽDÝ nevolič uvědomil, že interpretace jeho postoje je naprosto opačná, než si sám myslí – jeho nevolba totiž znamená tichý souhlas s jakýmkoliv výsledkem voleb.

Na toto téma bylo již napsáno mnoho, ale myslím, že nikdy neškodí, si to zopakovat. Jen pro zajímavost bych uvedl, že vítěz pražských voleb získal 22% z 38% volební účasti. Což znamená, že se pro vítěze voleb aktivně vyslovila zhruba jedna dvacetina Pražanů. Řečeno v procentech je to přibližně 5%. A to, v dnešní politické apatii stačí k tomu, abyste se stal primátorem hlavního města. Zdá se vám to šílené? Zdá se vám nemožné, že menšina rozhoduje? Špatná otázka – nevolící většina totiž s tímto výsledkem svou neúčastí vyslovila tichý souhlas. Je to legální a je to i legitimní, protože každý má právo nechat se sebou orat. A budu-li cynický, řeknu, že by to s většinovou účastí mohlo dopadnout ještě hůř.

Bezradnost a znechucení jde ruku v ruce s nedůvěrou a i když letos v Praze kandidovalo nejvíce hnutí, sdružení a stran v české polistopadové historii, mělo jejich nasazení minimální odezvu. Čestnou výjimkou je hnutí Praha 7 sobě a v Brně je velkým překvapením i úspěch hnutí Žít Brno. Tyto dva subjekty vznikly jako občanská aktivistická hnutí, během posledních pár let se vyprofilovaly jako opravdová nezkorumpovaná a aktivní opozice. Lidé těmto “novým” hnutím ve volbách svěřili svůj hlas, protože za nimi vidí ohromný kus jasné a konkrétní práce a vedou je důvěryhodné lokální osobnosti, které své kvality již prokázaly. Tato sdružení pracovala s jedinou investicí – důvěrou. A to je právě důvod, proč fatálně pohořel pompézní marketingový projekt Pro Prahu bratrů Passerů. Když se vedoucí osobou hnutí stane bratr významného pražského developera, dojde každému bystrému Pražanovi, o co tady sakra jde. Jejich volební 2,5% výprask při účasti 38% je jasným signálem, že Pražané už nejsou takoví idioti, jak si tyto struktury asi myslí. Podobných případů politických ztroskotanců je více. Mezi nimi i lascivní psycholožka Laura Janáčková, která patrně chtěla v Senátu jen souložit, nebo nedůvěryhodný politický turista Martin Bursík, který jako pouhý český senátor chtěl zatočit s Ruskem. Bububu. Naopak drtivou většinu senátorských hlasů na Praze 1 získal autentický, politikou nenačichlý, kandidát – bývalý rektor UK prof. Václav Hampl.

Výsledek letošních komunálních a senátních voleb opět potvrzuje dlouhodobý trend odloučení voličů od politiků, kteří jsou pro většinu lidí ztělesněním politiky. Tento neblahý vývoj má jen jedno vyústění – kolaps současného režimu, který pro mnohé již začal masivním úspěchem ideově vyprázdněného hnutí ANO. Že má Andrej Babiš svou “primátorku” tvrdě pod palcem se ukázalo již v sobotních večerních hodinách. Adriana Krnáčová nejdříve nevyloučila koaliční spolupráci s pražskou TOP09, což se změnilo po rozhovoru se svým šéfem. Andrej Babiš dostal od aktivních voličů prostor k tomu, aby naplnil to, co slíbil. Nezbývá nám nic jiného, než PROSTĚ čekat.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy.

o moudrosti

16/08/2014 autor: OVV

Sociologie je klíč ke společnosti.

Tenhle slogan zdobí reklamu na VŠFS v metru. Přemýšlím, jak zkratkovitě shrnout historii. Možná takhle?

Historie je klíč k nesmrtelnosti.

Historie nás totiž učí vnímat nadčasovost, uvědomovat si relativitu času a našeho přístupu k jeho koncepci. Několikrát jsem přemýšlel, jak vlastně odpovědět na otázku, k čemu je historie dobrá. Neexistuje žádná zkratkovitá odpověď, jelikož k pochopení zkratky je třeba chápat, co zkracuje. Historie je moudrost, ale moudrost není výhradně o detailní encyklopedické znalosti; ta je jen nástrojem k hlubšímu rozvinutí moudrosti. Humanitní disciplíny zkoumají lidské myšlení (každá z jiného úhlu), což je základním předpokladem společenského rozvoje. Občas narazím na někoho, kdo to nechápe a pak si říkám, že pro takového člověka je skutečně moudrost mystickou záležitostí. Je v pořádku, když ji pak nechá v rukou šamanů. Někdy se stane, že se sám takový člověk chce stát obřadníkem. To pak lítají třísky.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

o volbách 2013

28/10/2013 autor: OVV

Vím, že psát nyní o volbách je jako nosit dříví do lesa. Každý se k tomu vyjadřuje, vymezuje, radí, nadává, málokdo hladí. Přesto někdy rád dělám zbytečné věci a proto mé osobní skromné shrnutí: Je příznačné, že se analyzují chyby ČSSD. Je to koktejl několika vlivů. Za prvé měli slabého a nevýrazného předsedu, který je sám zatížen nešťastnou vládní minulostí (byl ministr financí ve Špidlově vládě, i když je vzděláním právník. Navíc dokončil prodej OKD, což je nyní třaskavé téma a navíc jeho působení v předvolebních debatách bylo spíše nešťastné, jelikož předseda Sobotka sice hodně mluví, ale v podstatě vůbec nic neříká). Za druhé Sobotka prosazoval jako odborníka na finance Jana Mládka, který se mediálně absolutně odkopal již během letošního sjezdu strany. Za třetí strana slibovala pečené holuby do huby, ale evidentně to již lidé nebaští. Za čtvrté za předsedou Sobotkou nestálo grémium strany svou plnou vahou. Za páté v předvolebním klání jsem velmi málo viděl zkušené matadory jako Zaorálek, Škromach, Gajdůšková atd., což působilo tak, že strana nemá osvědčené, zkušené a tudíž kvalitní kádry. Za šesté se strana neprozíravě zbavila jediného politika, který měl šanci oslovit mladé levicové liberály – Jiřího Dientsbiera. Za sedmé se strana stala onucí Miloše Zemana, takže již předvolbami jasně ukázala, že je stranou slabou a neschopnou. Ovšem tou absolutně největší chybou ČSSD bylo to, že otevřeně přiznala případnou povolební spolupráci s KSČM. Představa, že by zemi řídila tvrdě levicová vláda, navíc s ministrem financí formátu Jana Mládka, dost lidí nezvládla. Tradiční konzervativní a liberální strany byly otřesené vládním angažmá (ať už současným nebo předchozím), takže jedinou skutečnou protiváhou levému bloku bylo sílící hnutí ANO. Tím bych také částečně vysvětlil jejich úspěch. Velkou míru v tom samozřejmě hrálo i to, že Babišovci slibovali zametení s korupcí, což voliče jednoznačně trápí (již druhé volební období). ČSSD v tomto směru vůbec zafungovat nemohla, jelikož je dominantní vládní stranou v krajích (!!). Řada lidí přece vidí, jak krajští zastupitelé nakládají s veřejnými penězi.

Zisk ODS bych vůbec nepokládal za debakl, ale za střízlivý výsledek jejich vládního angažmá. Expremiér Nečas měl dějinnou šanci odstřihnout starou ODS od koryta a rehabilitovat pověst strany i tzv. pravicové politiky. Bohužel síla zákulisních hráčů byla silnější než on. Upřímně jsem čekal, že se ODS bude pohybovat na hranici 5%, jelikož partaj absolutně ztratila ideový směr.

TOP09 o sobě ráda říká, že je konzervativní stranou. Bohužel mi to tak nepřijde a působí na mě spíše kryptosocialis­ticky. Upřímně jsem překvapen jejich volebním ziskem, jelikož je to pro mě ideově naprosto nečitelná strana. Za volebním úspěchem spíše bude, pro mě dost nepochopitelné, charisma Karla Schwarzenberga. Straně naopak ubíral hlasy Miroslav Kalousek, ovšem bez těchto dvou silných osobností by o TOP09 zase nebylo ani slyšet. Kauza kolem ministra Drábka a špatně vysvětlené kroky ve zdravotnictví jasně ukázaly, že TOP09 se také potřebuje usadit a leccos si uvnitř strany vyříkat.

KDU-ČSL se do sněmovny vrací a je to dobře. Tradiční středový proud se silným akcentem pro rodinu v parlamentu chyběl. KDU jen přeji, aby se nezapletla do skandálů a tu bolestnou očistu počunkovské éry kvalitativně zúročila.

Velkými vítězi voleb jsou tři neparlamentní strany – Zelení, Piráti a Svobodní. Byť se do parlamentu nedostaly, hodně se o nich mluvilo, dosáhly na státní příspěvek a tak budou moci své myšlenky dále prezentovat. Věřím, že volič si k nim v příští volbách cestu najde snáž, jelikož se konečně etablovaly na politické mapě. Kultivovanost současných předsedů všech tří stran je totiž na mnohem vyšší úrovni než u těch parlamentních. Voliči jen potřebují vědět, že se jedná o subjekty dlouhodobé existence a jasné vize. U Zelených to už vědí, jen je třeba čas na to, aby všichni zapomněli na někdejší vládní peripetie bursíkovské éry a možná by straně prospělo i zbavení se neomarxistických a trockistických exotů typu Matěje Stropnického. Piráti by mohli mít šanci být alternativou ke středově smýšlejícím liberálům (zní to dost groteskně, ale jejich ideologická nečitelnost na mě působí tímto dojmem) a Svobodní jsou jednoznační pravicoví liberálové se silným otiskem libertarianismu (ani bych se nedivil, kdyby v sobě měla strana anarchokapita­listickou buňku). Ve své podstatě vlastně tyto tři stranu představují jedinou ideovou alternativu k tzv. zavedeným stranám.

Voliči ve volbách rozhodli tak, že by vlastně měla vzniknout jakási velká koalice. Ať už je Babiš čitelný nebo ne, díky jeho podnikatelské minulosti by měl být spíše představitel tzv. středopravé části spektra. Osobně mám pocit, že by se ANO mohlo profilovat jako agrárně-živnostnický subjekt, což byl tradiční prvorepublikový proud. V dnešním slova smyslu – hájit střední třídu (akademiky, živnostníky, lékaře, učitelé atd.), průmysl a zemědělství. Otázka je, do jaké míry se jim bude dařit v následujícím volebním období a zda dokáže ANO smysluplně naložit s obrovskou šancí a přežít všechny turbulence, které je čekají. Snad si i oni uvědomují, že volič touží po jediném – zklidnění politické situace, stabilizace režimu a odstranění korupce. Zkrátka – český volič touží po normalizaci.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

o kouření

13/10/2013 autor: OVV

Kouření je velké společenské téma. Absolutně není pochyb, že jakékoliv kouření čehokoliv je zdraví škodlivé. Ovšem nechme nyní stranou aktuální politickou otázku zákazu kouření a podívejme se na problém z trochu jiného úhlu.

Jak známo, inhalace tabáku nijak neovlivňuje vědomí člověka (ve srovnání s alkoholem, marihuanou či dalšími návykovými látkami) a jeho užívání ani není životně důležité. Touto optikou je tedy naprosto nesmyslné kouřit. Kardinální otázkou tak je, proč lidé vůbec začínají kouřit? V podstatě existují jen dva základní důvody. První je ryze společenský a druhý je požitkový (chuťový). Dle mého názoru společenský důvod zcela převažuje u drtivé většiny začínajících kuřáků. Již řadu let se o škodlivosti tabáku na kuřáka i jeho okolí ví, veřejně se o tom debatuje, přesto je cigareta pro řadu mladistvých symbolem vzdoru, nezávislosti a jakousi imaginární vstupenkou do světa dospělých. Tabáková past sklapne ve chvíli, kdy se rozvíjející jedinec stane závislý na nikotinu. Tato závislost se ovšem buduje několik měsíců, spíše let. Společenský tlak byl v minulosti vyvíjen prostřednictvím reklam a filmů. To není nic nového a současná legislativa proti těmto praktikám tabákové lobby podnikla záslužné kroky. Přesto je kouření především byznys a jako takový se během první třetiny 20. století masově rozšířil i mezi střední a zejména dělnickou třídu obyvatel. Úsměvná je historka o tom, jak si roku 1929 americký tabákový průmysl najal Edwarda L. Bernayse, zakladatele moderního PR, aby rozšířil užívání tabáku mezi ženy. Bernays tehdy využil sílící feministické hnutí a během průvodu ke dni nezávislosti si skupina najatých feministek zapálila cigaretu jako symbol sebevědomé a emancipované moderní ženy.

Druhý důvod kouření je ryze požitkový, tedy chuťový. Zásadní otázka ovšem zní – poskytují současné cigarety chuťový zážitek? Neposkytují. Jedná se o výrobky z toho nejlevnějšího tabáku, který je navíc drasticky chemicky ošetřen, aby v balíčkách cigaret tabák nevyschl a nestalo se z něj tzv. seno. A co se našeho trhu týká, je celkem jedno, jak se ty cigarety jmenují a do jaké cenové skupiny patří. Prostě smrdí všechny stejně. Přesto se jedná o nejprodávanější tabákové výrobky. Skuteční milovníci tabáku kouří buď kvalitní doutníky či kvalitní dýmkový tabák. To je ovšem zcela jiná forma kouření, kterou je třeba se naučit. Zajímavou alternativou k cigaretám je ovšem volný cigaretový tabák. Je ekonomicky výhodnější, uspokojí i chuťový požitek a hlavně nesmrdí (neplatí pro militantní odpůrce tabákové dýmu). Přesto se na poli cigaret nejedná o nejprodávanější formu výrobku. Proč?

Dnešní glosa vlastně není primárně o kouření a tabáku, ale zejména o lidech a společnosti. Kouření je totiž typickou ukázkou toho, jak snadno se dá společnost zmanipulovat a jak obtížně lidé hledají jakékoliv alternativní cesty. Jeden ilustrativní příklad: O již zmíněném volném tabáku k balení cigaret většina kuřáků svorně říká, že je skutečně lepší. Přesto ona většina jedním (zkráceným) dechem dodává, že neumí (nebo je nebaví) balit. Lenost! Oni radši pohodlně kouří hnůj než, aby se naučili rolovat cigaretu z kvalitnějšího materiálu. A to se tu prosím volá po přímé demokracii.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

o kateřině z.

08/10/2013 autor: OVV

Soukromý skandál náctileté naivní dívky, která se chtěla jeden večer „cítit dospělá“, se od včerejška solidně roztáčí a má potenciál zasáhnout nejvyšší patra české politiky. A to nejen z hlediska blížících se voleb do Poslanecké sněmovny. Hlavní aktérkou je totiž jediná dcera prezidenta Miloše Zemana. Morální integrita, slušnost a vytříbená etika – to by měla být naprostá samozřejmost každého uchazeče o prezidentský úřad, vlastně o jakýkoliv ústavní post, v jakékoliv vyspělé demokratické společnosti. Držitel takového úřadu totiž reprezentuje širokou škálu svých občanů. Tedy od pobudů, kterým je to jedno, až po elity, kterým by to jedno být nemělo. Tato reprezentace se neomezuje jen na prostor v domácích médiích, ale i v zahraničních, včetně zahraničních návštěv. A rozhodně neplatí argument, že naše země nikoho nezajímá, jelikož tady nejde o názor veřejnosti například ve Francii nebo Itálii, ale o názor státních představitelů či obchodních partnerů. Ti takové informace samozřejmě reflektují. Jen si uvědomme jednu věc – jak teď bude například manželka předsedy vlády Velké Británie, nebo nedej bože někdo z královské rodiny, reagovat na setkání s dcerou prezidenta republiky, která přiopilá mlsně pokukovala po souložícím páru na exhibicionistickém představení pornoherců?

Je to zkrátka ostuda. Ještě větší ostuda než Zemanova indispozice u korunovačních klenotů, která je spíše z kategorie úsměvných trampot hlavy státu, vzpomeneme-li toho, že dopoledne trávil na ruské ambasádě. Případ slečny Kateřiny Z. je těžká váha. Kateřina má od včerejška velký škraloup a oficiálních státních setkání či banketů už by se účastnit neměla. Prestiž Miloše Zemana tím zcela jasně utrpěla a trpí tím i prestiž občanů ČR. Otec alkoholik, dcera naivní trubka se sklony k pokleslé zábavě. Dva symboly současné české společnosti?

Dalším smutným rozměrem této kauzy je skutečnost, že to řada lidí bagatelizuje (nemyslím tím teď zcela opodstatněný černý humor). Kolik jsem již četl příspěvků ve stylu – „Nesouložila ani není nahá, nic se neděje.“ „Pokrytci! Vždyť každý byl mladý.“ V každé společnosti je skupina lidí, jejichž mravní uvědomělost se rovná absolutní nule, ale překvapuje mě hojnost těchto názorů a to zejména mezi mladými lidmi. Jsem stále ještě mladý také, ale ani před těmi 10 – 13 lety kritického dospívání by mě nikdy nenapadlo zajít na podobnou akci, jen abych to „viděl“ na vlastní oči. Je to otázka přirozené inteligence, morálky, zásad a mravní ukotvenosti. Slečna Kateřina toto zcela evidentně postrádá. Patrně jí v tomto směru nikdo řádně nevychoval.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

← Starší příspěvky

Novější příspěvky →