Ondřej Vratislav Vyšehradský

Kategorie: hudební recenze.

Houpací koně: Everest /2013/

17/11/2013 autor: OVV

Je to už nějaký čas, co jsem si řekl, že přestanu psát o muzice. Nové album mé nejoblíbenější lokální kapely mě ovšem přinutilo tento soukromý slib porušit.

Houpací koně jsem plně registroval před deseti lety, kdy jsem slyšel na tehdy jediném progresivním pražském rádiu jejich singl Pecka z olivy z alba Písně z bistra. Příjemný alternativní rock s nehloupým českým textem a rozevlátou melodickou jiskrou mě zaujal. Dlouho jsem byl mezi svými přáteli jediný pre-hipster, jelikož tenkrát prostě frčel numetal, melodic punk-rock a hiphop. A ano, bylo to dokonce ještě v době, kdy „emo“ nebylo sprosté slovo a vysokorychlostní internet byl doménou rozmazlených Pražáků. O tři roky později už jsem si od kapely v backstage pražského Rock Café kupoval desku Tiché dny na klíši. Koně se vybouřili a v hitech jako 666 nebo Jack&Neal zavoněla nefalšovaná rock-popová písníčkařina. Pak se na nějaký čas kapela odmlčela a najednou v roce 2010 přišla s neuvěřitelně šmrncovní nahrávkou Hotel Palace. Charakteristickými se staly odlehčené vazbící kytary, vzpomínka na přelom 80. a 90. let, tepající rytmika a ještě silnější melodie něž kdy dřív. Ta deska je v podstatě nabušená hitama. Houpací koně mohli být poprvé za svou historii označeni jako ryzí indie-rocková kapela, což přesně vystihuje tři roky starou a stále trvající hudební „hipsterskou“ vlnu. Kapela se na ní dokonale veze. Hlavně i díky tomu, že pochopila sílu a důležitost správné mediální imidž. Z pozdních třicátníků v propoceném tričku a sandálech se stala kapela mladších čtyřicátníků (neplatí pro baskytaristu) v oblecích a ošlehanými tvářemi ústeckých flamendrů. Platí to zejména pro frontmana Jirku Imlaufa. Toto všechno hraje roli v tom, že Houpací koně po dvaceti letech existence konečně zaujali pevné místo na mapě české nezávislé hudební scény. A díky novince Everest je jasné, že svou pozici nehodlají opustit.

Jak působil Hotel Palace často radostně a tanečně, tak naopak Everest je koncepční album v jednotné zasmušilé náladě šedivého Ústí. A je to neuvěřitelně silné album. Ve své hudební jednoduchosti a přímočarosti dokáže zprostředkovat jasné a čitelné emoce. Jedná se o další stupeň skladatelských kvalit kytarového kvartetu. Musím rovněž ocenit pokrok v hudebním výrazu kapely. Nejen ono „omlazení“ na Hotelu Palace, ale zároveň i neuvěřitelné zhodnocení dvacetiletých zkušeností na novince. Rozvážné a vyzrálé písně okořeněné prostými, ale o to více uvěřitelnějšími, texty. Jirka Imlauf zkrátka ví, že často je lepší říci méně než více. Z nejsilnějších jsou pro mě: Z popela, Neber, Pomoz a Everest. Zapomenout bych neměl ani na skvělou Desire city, kterou kapela vypustila letos v březnu jako singl. Píseň se ovšem na desku nevešla a nutno říct, že koncepčně by se tam ani nehodila. Funguje jako jakýsi předěl mezi Hotelem Palace a Everestem a zároveň slouží jako první klip k trilogii z dílny šikovných filmařů IDEAMAKERS. Klipy: Desire city, Vteřina, Everest.

Kromě samotných písní se na znovuzrození kapely výrazně podepsal i zvukový inženýr a producent (?) Jan Brambůrek, jehož ucho definovalo i novinku Everest. Po zvukové stránce se jedná o skvělou profesionální práci, absolutně neměřitelnou s předchozími nahrávkami točenými u Ondry Ježka ve studiu jáMOR. Nejen, že si kapela tzv. sedla, ale zároveň našla i svůj zvuk, se kterým navíc dokáže kreativně pracovat. Houpací koně jsou nyní kapelou středního věku, která na české nezávislé hudební scéně chyběla. V jejich hudbě je hodně z amerických raných 90. let, které se díky retro vlně opět staly moderními, zároveň je tam dost z typické české melancholie, do které si můžeme promítnout vlastní zážitky. Písně z bistra byly kdysi kolekcí písniček pro svádění rozvedených servírek. Náladu tohoto sloganu cítím i z Everestu, akorát že nyní už všichni víme, že tyhle příběhy nemusí končit bezstarostně nebo šťastně. Až zase budu zavírat nějaký bar a naleju do sebe poslední smutné pivo, pustím si cestou domů Everest. Možná se nakonec probudím v Ústí na nádraží.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag: ,

Rara Avis, Unique Figurines: Roxy /14.5.2012/

15/05/2012 autor: OVV

Ráno v posteli jsem přemejšlel, jakym způsobem napsat report ze včerejšího křtu nový desky Rara Avis. Mám zase vytasit omšelej názor na otřesnej zvuk v Roxy a opět konstatovat, že ani jedna z kapel nezněla ve vyhlášenym pražskym hangáru dobře? A nebo mám detailně rozepsat svůj názor na to, co kdo zase (u)dělal blbě, že mě to včera moc nebavilo?

Upřímně řečeno – přijde mi to všechno zbytečný. Je to totiž pořád dokola a na jedno brdo. Když to vezmu kolem a kolem, tak z tý párty jsem si odnes mnohem víc zážitků než ze setu obou kapel. Ať si to každej přebere po svym.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Hysterical party vol. 1 – Chapeau Rouge 28/04/2012

29/04/2012 autor: OVV

Prodlouženej víkend. Praha prázdná od domorodců a plná turistů – – moje pracovní sezóna. Sobotní večer ale ozřejmila sešlost pražský indie scény. Program byl vskutku bohatej. Oliver McGillick, Calm Season, Make My Heart Explode (nová kapela v níž působí Filip a Vlado z Toneless) a nakonec I Like You Hysteric. Do toho mezi sety naklikali z compu pár písniček Martyn (Holden Caulfield, Luno) a posléze Destroyer (The Prostitutes). Škoda, že nějakym setem nepřispěl i šéf newmusic.cz Petr Pliska, když už se přišel do Chapeau podívat.. (faktem je, že jeho hudební vkus je fajn a pár mixtejpů už taky udělal).

Dorazil jsem na poslední tři písničky Olivera McGillicka. Bylo slyšet, že se hlasově docela usadil. Respektive nabyl větší sebedůvěry a působí na pódiu mnohem přirozenějším dojmem. Jen houšť.

Calm Season opět předvedli standardně kvalitní set. Žádný výrazný výstřelky; sázka na jistotu. Songy, který už jsem slyšel tolikrát, že jsem to sledoval z povzdálí.

První přestávka. DJ set Martyna. Nálada v klubu byla dost rozvolněná, nabitej program získal hodinovej skluz a já už byl docela unavenej. Osobně bych byl radši za „klasickou“ dramaturgii večera, i když je nápad s dj´s mezi vystoupením kapel sympatickej. Jen by na sebe mělo všechno plynule navazovat..

Na první vystoupení Make My Heart Explode jsem byl zvědavej. Venku jsou jen dvě třiceti sekundový ukázaky a teaser na novej klip. Žánrovou škatulku ohraničuje působení Filipa a Vlada z Toneless, takže jsem rozhodně nečekal žádný intelektuální orgie. Vlastně jsem si šel poslechnout příjemnej uhlazenej moderní popík s rádiovejma parametrama, kterej cílí na širší nenáročný publikum. A přesně to jsem dostal. Mě se jejich vystoupení líbilo. Bylo to jednoduchý, přehledný, dobře poskládaný, poněkud předvídatelný, ale fungovalo to. Bubeník i basák kapelu hrnuli účelnym hraním, syntetizátory dobře vyplňovaly „kytarový“ frekvence, takže jsem pořád cejtil celou kapelu. Zpěv i zakřiknutej projev frontmana byl pro mě nejslabším článkem. Písničky jako takový mě nijak neotravovaly, pěkně gradovaly a já v nich cejtil daleko větší tah na branku než v Toneless. Výraz kapely je lehce ovlivněnej novejma synth Coldplay a vůbec celym tim britpopem po roce 2000, ale kluci tuhle hudbu prostě poslouchaj a maj jí rádi. Kde je problém? Samozřejmě, že ke mně vnitřně promlouvá poněkud jiná hudba (aby si to někdo nepřekládal tak, že jsem se z toho posral), ale myslím, že cíl, kterej si kluci vytyčili, dokázali v Chapeau sdělit kvalitním, srozumitelným a zábavným způsobem. Zkrátka jsem z jejich vystoupení necejtil, že si hrajou na něco víc než ve skutečnosti jsou..

Hodinová mezera a DJ set Destroyera. Věci, co pouštěl mě celkem bavili..

I Like You Hysteric se dostavili na pódium kolem 1h ráno a to už jsem si řikal, že neděle v práci bude zase „příjemná“ šichta. Přesto mi zvědavost nedala, protože poslední setkání s kapelou nedopadlo nejlíp. Musim říct, že úvodní Limited mě příjemně naladila. Bylo okamžitě slyšet, že kapela je v mnohem lepším rozpoložení. Novej bubeník už se s repertoárem zžil, kapela dejchala a hrála spolu. Bavilo mě to a špatnej dojem byl nahrazenej zase tim dobrym. Skvěle vyzněla i Commodore 64 z posledního EP. Premiérovej klip k písničce The Year of The Tiger působil na první dojem sympaticky, ale chce si to ještě v klidu dát později. Bohužel už bylo pozdě a během skladby I Don´t Get It jsem se vydal domů.. Na příští koncert se ale budu těšit o něco víc..

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Planety – Peklo, peklo, ráj /2012/

26/04/2012 autor: OVV

Jestli mě nějaká česká deska za posledních pár let totálně položila na znak, tak je to Peklo, peklo, ráj od kapely Planety. Neskutečně silný písničky, skvělej autentickej zvuk, v pohodě český texty a naprostá uvěřitelnost. Ta občasná hudební rozevlátost je mi úplně fuk, protože to, jak ta deska vnitřně šlape, jakou má sílu a náladu, mě naprosto odzbrojilo. Jsem zatíženej na český kytarovky devadesátejch let ala Priessnitz, Prouza, MilionSedm nebo Houpací koně. Planety naprosto důstojně vpluly do vod jejich stylu a dokonce ho ještě dokázaly posunout o generaci dál. Jsou líp poučený kytarovou vazbou ve smyslu Sonic Youth, čerpaj z aktuální písničkový estetiky. Ale veškerý srovnání jsou pomerně zavádějící, protože Planety natočily svébytnou desku. Je to neuvěřitelně lidská nahrávka, která v době chladně vypočítanejch matematickejch kytarovek nebo elektronickejch projektů pohladí fanouška po duši. Rozhodně doporučuju! Ke stažení zdarma >>

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

A Banquet: Breath /2012/

08/04/2012 autor: OVV

Předem chci říct, že A Banquet nepovažuju za žádnou vyhajpovanou „mrdku“, jak jim občas někdo říká. Beru je jako normální indie kapelu, která se prostě snaží dostat svojí muziku mezi lidi. Naopak je mi tahle snaha vlastně sympatická. Taky považuju za skvělej signál, že se dneska mladý a nezávislý kapely nebojí vyrazit se svojí muzikou za hranice. Každá taková cesta muzikanta nesmírně obohatí. Zjistit, jak se jinde dělaj nahrávky, je hrozně důležitý. Podobný jednání bych doporučoval hlavně zvukařům, který to s kariérou myslej vážně. Dělat aspoň na půl roku asistenta v kvalitním zahraničním studiu, nebo vyjet na nějakej zahraniční workshop, je cesta, jak českou zvukařskou školu posunout dál.

Nová deska pražskýho tria měla v médiích vynikající úvod. Půlka se natáčela u renomovanýho producenta Steva Albiniho v Chicagu. Naběry si kluci přivezli a svěřili je Borisu Carloffovi. Jeho jméno stojí v poslední době za řadou mladejch projektů. Výsledek se k nám konečně dostal.

Po zvukový stránce mě čekalo ohromný překvapení. Oproti zvuku předchozích demáčů dostala kapela řemeslně perfektní sound. Nástroje jsou čistý a čitelný, dobře rozložený ve spektru. Obzvláště mě zaujal zvuk basy. Na tuzemský nahrávky je, z mýho pohledu, výborně uchopenej a šťavnatej a velkou měrou charakterizuje výraz kapely. Zároveň jsem neregistroval fenomén domácího zvukařství: tzv. českou hajtku. Do jaký míry měl na výsledku výlet do Chicaga bohužel neumím posoudit, protože nevím, co všechno se tam nabíralo. Ke zvuku mám ale i výhrady. Opravdu nevkusný mi přijdou synthetizátory. Snaží se tvářit jako vintage 80´s, navodit atmosféru, do který se A Banquet stylizujou, ale spíš mám dojem, že se jedná o levnou náhražku (pokud se skutečně točilo na originální analogový nástroje, stalo se něco špatně při mixu). Nejsem ani příliš spokojenej se zvukem kytar. Opět se probudil typickej Carloffovskej podpis – kytary co nejvíc otupit, protože cokoliv ostřejšího by bolelo. Bohužel v některejch písničkách by potřebovaly kytary přitvrdit, aby aspoň trochu zněly.

A jsme u skutečnýho jádra nahrávky. Desce bohužel chybí to nejdůležitější – silný písničky. Z mýho pohledu je celý album jak neoslazená indie vata.. Ani jeden riff, ani jedna vokální linka, co by se mi vryla do hlavy, ani jeden refrén, kvůli kterýmu bych si rád písničku pustil znova. Nejvíc mě paradoxně zaujala akustická Fledgling, protože je prostě jiná než ostatní z alba. Za hit bych se neodvážil považovat ani pilotní singl Far Away. První co mě při jeho poslechu zaujalo byl zvuk a ne písnička samotná. Na ní jsem si musel chvíli zvykat a doufal jsem, že na desce najdu ještě lepší (a nebo aspoň minimálně stejně dobrý). Bohužel. Desku si můžete koupit v mp3 za 149Kč na Supraphonu, ale jestli Vás potěší si nedovolím odhadovat.

9 komentáře/ů | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Dirty Blondes, The Pooh, Gerda Blank: RockCafé, 6.4.2012

07/04/2012 autor: OVV

Včera jsem si potřeboval v RC vyčistit hlavu. Povedlo se a svý na tom měl i ostrej převejškovanej zvuk, kterej tak řezal do uší, že jsem na každý kapele moc dlouho nevydržel.

Gerda Blank jsou novozélanďani, který žijou v Brně. Předvedli poctivej zemitej rock´n´roll, co jde až na dřeň. Všechno sedělo jak mělo.

The Pooh hrajou v pěti a dost často se třema kytarama, což je docela nálet. I když bylo cejtit, že to nebyl „jejich“ koncert, předvedli kvalitní set. Jen se prostě kapely pořád drží starej problém. Na koncertě bylo slyšet trochu QOTSA, i když rozhodně míň než v minulosti. Myslim, že je to těma písničkama, který jsou sice dobrý, ale už poměrně starý. Přijde mi, že kapela tak nějak stojí na místě.. The Pooh snad letos vydají novou desku, jsem pln očekávání.

Dirty Blondes zrajou. Jejich rock´n´roll je veselej, energickej a bezstarostnej. Je to kapela, která chce pobavit, vyburcovat lidi k tanci a nutno říct, že na to jde dobře. Zpěvačka je vynikající frontmanka. Komunikuje s lidma, je neuvěřitelně charismatická a navíc sexy. To je koření, který kapelu naprosto odlišuje od ostatních, i když muzika Dirty Blondes není sama o sobě příliš originální a invenční. Ale zdá se, že o to jim ani nejde.. Je to prostě poctivej dravej rock´n´roll a včera to fungovalo skvěle.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

the.switch – Roxy, Praha 21.3.2012

23/03/2012 autor: OVV

Předkapelu jsem bohužel nestihnul. Bláhově jsem si myslel, že dorazit krátce před půl devátou bude stačit.. ale nestačilo.

Po krátký přestavbě pódia začal set the.switch. Jejich stage vypadala skvěle. Pekelná světelná show, jejíž součástí bylo i efektní svítící logo kapely. Místama jsem si řikal, že kdybych byl epileptik, asi bych ten koncert nepřežil. Dobře vypadalo i předsunutý pódium, na kterym byl zpěvák Štěpán v bližším kontaktu s obecenstvem, čehož aktivně celej koncert využíval. Až jsem měl pocit, že lidi prostě chtěj, aby je vyzval k hlasitýmu projevu. Že by to bez něj sami nezvládali. I zvuk byl v Roxy nečekaně kvalitní. Slyšel jsem čitelně a jasně každej nástroj a co víc, dokonce jsem i rozuměl deklamaci zpěváka – to je na Roxy zázrak! Po řemeslný stránce předvedla kapela naprosto bezchybnej výkon, což je v případě the.switch letitej standard.

Přes všechny pozitiva – vynikající stage, světla, výkon kapely i čitelnej zvuk – jsem měl z koncertu trochu rozpačitej pocit. Není to o tom, že bych nutně chtěl něco pohanět, ale skutečně jsem během vystoupení necejtil tu pestrou škálu drásavejch emocí, tu bezprostřední dravou energii oscilující mezi machismem a sebelitováním, kvůli který jsem se do kapely před lety zamiloval. Je to věc vkusu. Působilo to na mě všechno příliš chladně a vypočítavě. Otázkou ale je, na kolik ve mně tenhle pocit vzbuzovalo sterilní prostředí Roxy. Nejvíc na mě fungovaly starý skladby z alb Beautiful a Svit. Naopak skoro u všech z Na dosah I i II jsem byl zklamanej. Atmosférický skladby z třetího dílu mi přišly celkem fajn. Silně na mě zapůsobila hitová Hyena.

Celkově musim konstatovat, že jsem navštívil podařenej klubovej koncert vyzrálý kapely, která se nebojí divákům naservírovat něco novýho. Myslim tim jenom to, že the.switch nezůstali na místě a nebojí se ani pořádný a kvalitní vizuální show. Naplňujou tim moje představy o moderní rockový kapele a mě osobně tím trochu vynahrazujou to, co už v materiálu posledních tří EP tolik necejtim.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Porcelaine People – Scrapes /2012/

15/03/2012 autor: OVV

Havířovská kytarovka Porcelaine People je pro mě objev posledních dvou dní. K poslechu jsou na netu dvě EPčka s rozpětím vzniku dvou let a je zajímavý sledovat vývoj kapely. Už na nahrávce z roku 2010 je v zárodku zachycenej jejich dnešní výraz, zvuk i přístup ke skládání. Ale dva roky jsou dlouhá doba a kluci svůj talent rozvinuli o kus dál. Současná podoba kapely mě baví. Jejich písničky i bezprostřední a neuhlazenej zpěv s jasně čitelnou emocí na mě jako celek funguje. Asi nejvíc jsem odvařenej z pecky No Weight No Height.

Při poslechu Broken Flowers jsem si vzpomněl na svojí někdejší lásku Engine Down. Nevim, jestli je kluci znaj, ale toho srovnání se ne a ne zbavit. Samozřejmě, že havířovská parta na přesvědčivost a řemeslnou brilanci americký party nemá ani náhodou – ale co není může být. Porcelain People ukázali, že na sobě umí pracovat a když pořádně zamakaj na přesnosti a celkový přesvědčivosti, může tu vyrůst další vynikající kapela..

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Wild Tides – Hearts On Fire /2012/

14/03/2012 autor: OVV

Hearts on Fire jsou pětipísňovou nahrávkou, kdy nejdřív máte pocit, že se jedná o nesourodou směsici nevyzrálý kapely. Zdání klame. Promyšlenej rukopis naleznete v drobnejch aranžerskejch i kompozičních úchylkách, který se EPčkem linou jako tasemnice. Spousta odkazů k rock´n´rollu, punku, country, blues, popu nebo surf-rocku je rafinovaně uložená ve zhuštěnejch a omezenejch dávkách. Žádnej z žánrů není uchopenej ve svý tradiční poloze, aby zůstal v hudbě Wild Tides jako ohyzdnej pomník vlastní neschopnosti. Z každý škatulky se totiž vystřihnul nějakej základní více či méně rozpoznatelnej prvek, kterej se důvtipně vložil do vznikající mozaiky kapelního výrazu.

Velkou devizou Wild Tides je údernost. Na nahrávce jí reprezentuje nebývale krátká stopáž všech skladeb. V průměru se vejdou do dvou minut, a přesto se nedočkáte ani za mák přímočarosti. Možná proto mi nahrávka přišla z počátku hůř uchopitelná a prvních pár poslechů jsem se musel trochu přemáhat. Posluchači se totiž nedostává naředěná esence pozitivního šílenství, ale pořádně silnej koncentrát. Otevřenou hudební mysl koneckonců potřebujete mít i když se na ně jdete podívat živě.

Asi nemá význam rozebírat podrobně jednotlivý skladby, každej si většinou udělá názor sám. Osobně bych jen doporučil zbystřit při úvodní Ready to Go. Na první poslech je asi nejpřístupnější, a zároveň se nejvýrazněji blíží živýmu výrazu kapely. Z nahrávky vybočuje i vážnější šlágr Us and No One Else. Mě dojmul svojí jemnou a citlivou dravostí, ovšem nikdy jsem nepochopil, nakolik je tesknej vokál podbarvenej zpěvákovou vrozenou ironií. I to je jeden ze základních poznávacích znaků formace. Jedná se totiž o sebeironii – a to je vlastně to, co je mi na kapele nejsympatičtější. Ne nadarmo je jejich frontmanem pábitel Kuba Kaifosz, kdysi známej jako nespoutanej blues-folkovej písničkář Karel Kunrt.

Wild Tides přišli s velmi výživnym nadžánrovym mixem. Jejich eklekticismus má ovšem notnou dávku originality a ve výsledku působí svěže a vyrovnaně. Pojítkem nahrávky není tradiční a obecně vyžadovaná jednolitá hudební vizáž, ale nálada a přístup ke kompozici. Právě v tomhle bodě se nebojím Wild Tides označit za pionýry post/modernismu na český hudební nezávislý scéně. Jelikož se jedná o čerstvej vítr, můžeme čekat reptání a setkat se s nepochopením, ovšem věrozvěsty, který to maj “těžký”, potřebuje naše hudební scéna jako upocenej člověk sůl.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Niceland, Rara Avis: Rock Café, 29.2.2012

01/03/2012 autor: OVV

Jsem opravdu moc rád, že se můžu podělit o pozitivní koncertní zážitek. Odcházet z produkce nadšenej bych si přál pokaždý, když se někam vydám.

Půlka současný kapely Niceland se rozhodla ukončit činnost a včera proběhla v Rock Café rozlučková akce s odpadlíky. Skoro by se dalo říct: výrazná společenská akce (v rámci pražský indie scény), pietní shromáždění davu, jen ty věnce a svíčky se nechaly na hřbitově, protože Niceland jako projekt ještě nezazpíval poslední verš.

Večírek otevřel pár minut před 21h dark-indie kvartet Rara Avis. Slyšel jsem je živě asi po roce a byl jsem naprosto ohromenej, jak na sobě kluci zamakali a jak se vyhráli. Kapela fungovala a byla schopna sdělit svůj výraz bez problémů. Co víc k tomu napsat? Zbytek už je prostě na fanoušcích a často i na zvukaři. Jen klukům přeju, aby dotáhli novou desku. Jejich muzika vyžaduje pečlivější posluchačskou přípravu, takže nový songy jsem si neužíval tolik jako ty starší.

Něco po 22h odbubnoval začátek setu Nicelanda odcházející bubeník Boodya. Kapelu přivítali diváci jásotem a už se odstartovalo starším hitem Sanity. Hitem – – u toho bych se rád zastavil. Jaká písnička Nicelanda vlastně není hit? Jestli se nějaký kapele nedostává silnejch melodií, je to možná tim, že Michal Motyčka uhranul Múzu natolik, že všechny nápady přenechává jemu.. Skutečně – Michal je podle mě jeden z nejtalentova­nějších mladejch songwriterů na český indie-rockový scéně. Jeho hudební rejstřík sice leží na Západě (indie-rock tady bez tak má velmi slabý kořeny) a možná to leckoho otravuje, ale já mám jeho songy skutečně rád. Pro napětí, dynamiku, sdělení i ty zapamatovatelný refrény! A co zbytek kapely? Když před lety začali hrát, byl jsem v Matrixu na jejich prvním koncertě s tehdy novym basákem Přemkem. Nebylo to nic moc a trvalo ještě nějakou dobu, než se celá kapela usadila, ale povedlo se. Nový muzikanti vtiskli Nicelandovi klubovejší tvář a dokázali natočit vyzrálou desku, i když dodnes nejsem za dobře s jejím zvukem. Kluci navíc jezdili koncerty, kde získávali cenný muzikantský zkušenosti a nebáli se šířit svojí muziku mezi nový posluchače. Zkrátka – urazili kus cesty a jejich úsilí jsem si včera v Rock Café plně vychutnal. Vystoupení rostlo. Po trochu vlažnějším začátku zhoustla atmosféra i v publiku a konečně se reagovalo na energii pryštící z pódia po litrech. Kapela šlapala skvěle! Vlastně je mi i líto, že v současný podobě končí..

Koncept večera byl vzpomínkovej. Na plátně se střídaly fotky kapely a mile na mě zapůsobily i záběry s někdejším basákem Pavlem. Zapomínat by se nemělo nikdy.. Oceňuju i nápad zahrát živě klipový songy s jejich promítáním na pozadí. Zejména Sleep at night vyzněla v tomhle směru velmi dobře. Rozlučkovej set kapely byl plánovanej s delší stopáží, což je naprosto pochopitelný, ale já stejně vydržel akorát prvních 45 minut. Pak už jsem se musel jít hydratovat na bar a prohodit pár moudrejch slov – – jak jsem psal – – byla to i společenská událost. To je ale tak vždycky, když něco významnýho končí nebo něco nadějnýho začíná..

Držím Michalovi, Přemkovi, Boodyovi i Kulymu palce v další hudební cestě. Líbí se mi na nich, že se vyvíjí. Nebojí se experimentovat, hledat nový cesty a posouvat se dál.. Za to má v podstatě každej umělec můj respekt a obdiv.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

← Starší příspěvky