Ondřej Vratislav Vyšehradský

Kategorie: osobní.

V Hradci na pracáků

04/04/2016 autor: OVV

Poprvé, a snad naposledy, jsem byl na pracáku. Naštěstí jen jako doprovod a pozorovatel, ale ta stísněná atmosféra z po­temnělých chodeb a rozčílení z nekonečného čekání bylo depresivní. Musí být opravdu náročné na tom místě a s těmi lidmi pracovat.

Pak jsme se trochu prošli po městě, ale opravdu jen z lehka. Historické centrum už jsme dali dříve, tak tentokrát jen pár ulic v širším městě. Pokud si někdo stěžuje na úroveň reklamy v Praze, měl by navštívit další česká města, protože to je taky labužnická jízda. Cestou do Hradce jsme míjeli několik bigboardů s reklamou na nový „primácký“ seriál Ohnivý kuře. Viděl jsem pár epizod a musím říct, že estetika toho díla vlastně plně odpovídá estetice měst a vesnic, které jsme cestou po staré hradecké projížděli. Takže už to vlastně tak nějak chápu.

Bez komentáře | Kategorie: foto příspěvky., osobní.

o sobě

23/03/2016 autor: OVV

Myslel jsem si, že s věkem zmoudřím. Ale spíš je to tak, že jsem se naučil s některými věcmi smířit, i když to občas stejně nevydržím a nějaké zvláštní puzení mě přemůže k ventilaci. Třeba včera jsem opět v diskuzi na facebooku upustil zjednodušující žblemc na téma, které je složité. Takže automaticky jsem se zařadil po bok lidí s jednoduchými řešeními, což mi hned kamarád omlátil o hlavu. V soukromé diskuzi s ním jsem ze sebe udělal ještě většího vola než jsem byl na začátku.

Horlivost a přesvědčení o své pravdě v sobě už léta zapuzuji a nakonec mi dělá mnohem větší problém obhájit vlastní názor před sebou samým, protože se snažím pochopit protiargumenty. Takže lék na mojí tvrdohlavost je zase názorová neukotvenost. Sám nevím, co je/bylo lepší.

Bez komentáře | Kategorie: osobní., tweets.

David Bowie

11/01/2016 autor: OVV

Trochu jsem se už vzpamatoval z té šokující zprávy. Ano, co se týče Davida Bowieho, jsem sentimentální. Stejně jako miliony dalších jej obdivuji, i když jsem k jeho tvorbě dorostl teprve před pár lety. Nemůžu říct, že by nějak zásadně změnil můj pohled na hudbu, ale pravdou je, že díky jemu mi došlo, že pop může mít vkus a smysl. Jeho raná 70. léta jsou nabitá skvělými písněmi. Naprosto neskutečně nesmrtelné jsou pro mě tři alba z let 1977–1979 z Berlína. Geniální. Tady je pro mě Bowie naprosto nejvíc. A chuť experimentovat a překračovat vlastní stín obdivuji na všech interpretech. Taky bych rád zmínil, že se ve své vrcholné době otřel o jednu z nejlepších písní Queen, což je i jedna z nejlepších pop-rockových písní ever. A co pozdní Bowie? Těžil jen ze své podstaty? Ne. Když před třemi lety vyšla kytarová deska The Next Day, měl jsem z ní radost, protože je skvělá a když jsme před třemi dny (!!) slyšel celou novinku Blackstar, nadšením jsem nedýchal. Je to naprosto fenomenální deska.

Jak už poznamenalo několik mých přátel – odešel na vrcholu, odešel jako král. Pro mě bude navždy ztělesňovat zvuk a vizi.

Jeho poslední singl Lazarus je klenot. Zamiloval jsem si jí už, když vyšla na konci minulého roku. V kontextu včerejšího úmrtí se ovšem zařazuje do zcela odlišné kategorie. Při poslechu se mi svírá srdce i hrdlo. Čistá a mistrovská práce současné populární hudby. Vykoupená životem.

Bez komentáře | Kategorie: hudba., osobní. | Tag:

o zrušení praktických škol

22/09/2015 autor: OVV

Obávám se, že česká forma inkluzivního vzdělávání skončí katastrofou. Zatím to totiž vypadá, že se prostě jen jedná o zrušení praktických škol. Zavádí se totiž kvůli „tlaku ze západu“, nikoliv z přesvědčení a možností společnosti. Jak jsem se dočetl, inkluzivní vzdělávání vyžaduje vyšší nároky i na učitele. Jejich současná situace je už nyní na hraně kolapsu a ministryně školství sehnala peníze navíc zejména na specializované asistenty. Jak to celé bude fungovat v praxi? K současné situaci přibudou další starosti a nároky. Učitelská profese se dlouhodobě zmítá ve ztrátě respektu a prestiže, takže je velice těžké hledat charismatické a houževnaté jedince pro tak náročnou práci. A to je jen jeden z problémů.

Nechci rozporovat, zda je inkluzivní vzdělávání v idealistické rovině funkční či nikoliv, ale mám zlé tušení, že české školství na to připravené prostě není.

Bez komentáře | Kategorie: osobní.

o detektivkách na čt

20/09/2015 autor: OVV

Mám teď v práci na starosti papírování, což není intelektuálně náročná práce, jen je otravná. Pouštím si k tomu televizi na internetu. Historii.cs už mám skoro celou zkouknutou, některé díly dvakrát, Husáka jsem třeba dával třikrát. Tak jsem přešel k trochu prostší zábavě – mysteriózním detektivkám České televize. Sledoval jsem příběhy Jiřího Stracha (Ďáblova lest /2009/ a Ztracená brána /2012/) i jeho filmovou adaptaci románu Santiniho jazyk /2011/. Taky jsem koukal na televizní seriál Vraždy v kruhu /2015/ s Ivanem Trojanem, shlédnul celé Případy 1. oddělení /2014/ a nakonec se prokousal i k Případu pro exorcistu /2015/, což točil Jan Hřebejk. Jo – ještě jsem zapomněl na televizní hodinovou detektivku od Roberta Sedláčka – Ženy, které nenávidí muže /2012/ Možná jsem něco zapomněl vyjmenovat, možná mi něco z kompletní nabídky ČT vypadlo, ale dalo by se říct, že jsem teď odborník na kriminální pro­dukci České televize.

No a pochopitelně jsem nasrán. Ani jedno z uvedených děl nemá hezkou kameru. Jako by kameramani ani nevěděli, co je hloubka ostrosti. Hudba je ve všech případech naprosto tragická. Toporná stejně jako kamera. Z hereckých výkonů lze snad pochválit jen Ivana Trojana, který hraje nenuceně a uvěřitelně i v sebevětší debilitě. Scénáře těch detektivek snad ani nemusím komentovat, protože to už bych mohl rovnou strčit hlavu do žumpy. Ten hejt píšu jenom proto, že to všechno platíme. Kdyby tato díla platila komerční televize (jako třeba Kriminálka Anděl na Nově), bylo by mi to úplně jedno.

Taky jsem teď viděl obě série dánsko-švédského televizního seriálu Most (Bron). Skandinávská detektivka je žánr, na který se všichni autoři výše zmíněných děl odkazují. Tak snad jejich krvavě zaplacené katastrofální výsledky pomůžou následující generaci filmařů k tomu, aby začali točit normálně. Minimálně s hezkou kamerou, co potěší oko. Tu má ve svých dílech zatím jen Jan Prušinovský. Takže to jde.

Bez komentáře | Kategorie: osobní., úvahy. | Tag:

jiný kraj, jiný mrav

07/08/2015 autor: OVV

Sledoval jsem teď na návštěvě v TV (doma jí stále nemám) jeden pořad o francouzském kuchaři, který cestuje po Evropě a seznamuje se s místními specialitami. Tento díl byl zrovna v Galicii, kde vyhledal místní rodinu a účastnil se jejich matanzy, což je vlastně úplně to samé, jako česká/moravská zabijačka. Normálně si tam natočili zabíjení pašíka, opalování štětin, vyvrhnutí vnitřností a pak výrobu tradičního choriza. Líbilo se mi, jak se ten Francouz hrozně těšil na výsledek. Ale pak jsem si říkal – vždyť u nás jsou ty zabíjačky regulované. Jak to, že ve Španělsku si takhle přijdou natočit TV pořad o tom samém někam do poloslumu v kopcích?

Regulované jsou u nás hlavně tzv. obecní zabijačky, což je zvláštní fenomén, kdy se na malé vesnici sejde pár nadšenců a celý zákrok vykonají třeba před hospodou. Na klasickou domácí zabijačku ale taky musíte mít podle pravidel školeného řezníka a největší problém nastává v momentě, kdy dáváte produkt „do oběhu“. Zkrátka, když si to třeba váš bratranec odveze druhý den domů (pokud ovšem může po tý chlastačce řídit).

A já se prostě jen chci zeptat proč? V jednom koutu Evropy si o tom jdou natočit TV pořád (a z těch hygienických podmínek by asi českému hygienikovi naskočila vyrážka) a na druhé straně s tím samým balancujete na hraně zákona (a k tomu stačí jenom špatný vztah se sousedem, známe ne?). Nechápu, nerozumím. Cui bono?

P.S.: A to jsem ještě teď četl o roztomilé kauze, kdy banda vegetariánských ekoteroristů natočila někde místní obecní zabijačku a pak na aktéry podala trestní oznámení za „nehumánní zabití vepře“. To mě teda rozesmálo.

Bez komentáře | Kategorie: osobní., tweets. | Tag:

← Starší příspěvky