Ondřej Vratislav Vyšehradský

Kategorie: umění.

Americká grafika tří století z National Gallery of Art ve Washingtonu – Národní galerie, Veletržní palác

29/10/2016 autor: OVV

Osobně mě grafika nikdy neoslovovala. Jednak vím, jak citlivý materiál je papír pro dlouhodobé skladování, druhak mě vždycky odrazovali náklady jednotlivých tisků. V případě kresby, akvarelu nebo olejomalby máte vždycky jen jeden originál. V případě tisku jich je třeba 100, 200 nebo i 1000.

Přesto chápu, proč je grafika velmi ceněný umělecký obor. Výstava ve Veletržním paláci navíc představuje poměrně exotickou, totiž severoamerickou, grafiku napříč posledními třemi staletími.

Z výše uvedených důvodů jsem vlastně „uměleckou“ kvalitu děl moc neprožíval, ale spíš zaujala koncepční linie odhalující, jak se proměňoval vztah umělce k námětu. Z počátku se jednalo o dokumentární práce z nového světa, z divokého a nespoutaného kontinentu. Byla v tom romantika pro všechny – dobrodruhy, přírodovědce i zemědělce toužící po kusu vlastní půdy. Postupem času, jak obyvatelé Spojených států přírodu poznali a postupně ovládli, se témata začala socializovat. Po roce 1900 už v díle dominuje výhradně člověk, respektive společnost, což trvá do současnosti.

Tato výstava představuje poměrně hezký exkurz do vývoje severoamerického umění, respektive vztah umělců k umění. A to je, v obecném porovnání s intelektuálněji pojatým malířstvím, velká přednost grafiky. To její balancování na hraně svobodného a užitého umění.

americka-grafika

Odkaz na stránky NG: http://ww­w.ngprague.cz/ex­position-detail/tri-stoleti-americke-grafiky-z-national-gallery-of-art/

Bez komentáře | Kategorie: umění.

Pražský fantastický realismus – 60. léta 20. století

21/08/2016 autor: OVV

Galerie Hlavního města Prahy je dlouhodobě progresivní instituce, která programově podporuje hledání a propagaci veřejnosti méně známých umělců a uměleckých směrů. Je to sympatická činnost, kterou můžou ostatní státní galerie jen závidět.

Jeden z vynikajících počinů je i shromáždění a představení díla tří pražských, v šedesátých letech mladých, umělců, kteří ve volné skupině vytvořili nebývale kvalitní a kompaktní dílo. Vlastně se ani nedivím, že nakonec dva, Mikuláš Rachlík a Jan Jedlička, po roce 1968 emigrovali. Opět se tu ale potvrdilo, jak plodná 60. léta v Českosloven­sku byla.

Bez komentáře | Kategorie: umění.

Květa Pacovská: Maximum Contrast (GHMP, 2015)

10/12/2015 autor: OVV

Květa Pacovská je především fenomenální ilustrátorka, která se během druhé poloviny 20. století prosadila v zahraničí. Současná pražská výstava se jí však snaží představit jako výtvarnici tzv. volné tvorby. Výběr většiny děl je ucelený a pochází z cyklu Půdorysů z období poloviny 90. let 20. století. Nejobsáhlejší téma pak doplňují díla z cyklů o zaz­namenávání nebo hledání prostoru. To vše samozřejmě v čistě minimalistické rovině. Ve vztahu k mapování prostoru zanechal v jejím díle velmi výrazný otisk především manžel, výtvarník, Milan Grygar. Já mám vlastně tenhle druh abstraktního expresionismu i koncepčního (nebo konceptuálního?) minimalismu s přesahy konstruktivismu  rád, ale v případě této výstavy jsem se výstavní síní spíš toulal, než prožíval. Vybraná díla Květy Pacovské jsou krásná a musím říct, že mi přijdou i zajímavější než Antifony jejího chotě z loňské výstavy, ale nějak nejsem schopen v nich nebo za nimi objevit to, co by mě překvapilo a naplnilo.

Výstava je ještě doplněná o pár sochařských děl a můžeme vidět i heslo o nekonečnosti kruhu, který reprezentuje výsek spirály (?!).

Osobně si myslím, že na této výstavě je vidět, že ačkoliv je Květa Pacovská bezesporu skvělá malířka, nápady na volnou tvorbu už spíš levitují ve vzduchoprázdnu. To neustálé hledání prostoru v obrazu, kde žádný prostor není, mě už vlastně přestává bavit. Můj pocit může být pochopitelně umocněn i tím, že kurátoři vybrali nepříliš pestrou ukázku z jejího díla. Může to být i tím, že ten prostor, který už nikdo nechce malovat, pořád někdo hledá. Může to být i tím, že jsem se blbě vyspal. Přesto všechno ale stále hledám odpověď na základní kurátorskou otázku: Proč maximum contrast?

Bez komentáře | Kategorie: umění. | Tag:

Kostel sv. Kříže v Praze Na příkopě

08/09/2015 autor: OVV

Všem na očích, přesto trochu zapomenutý. Oproti pompézním vrcholně a pozdně barokním pražským kostelům je interiér nezvykle střídmý, vlastně by se dalo říct tichý. Uvažování (post)moderního člověka je to mnohem bližší. Soustřední vyžaduje klid, myšlenka potřebuje být nerozptýlená. Chci říct, že doba je těkavá a kostel je vhodným útočištěm. Místem, kde lze opět načerpat vnitřní energii. Třeba i jen na 5 minut někam cestou. A nezáleží ani na tom, jestli opravdu věříte v Ježíše Krista či nikoliv. Stačí jen vnímat prostor a světlo.

Kostel sv. Kříže je snad jediná ryze neoklasicistní sakrální stavba v Praze. Projektoval ji v letech 1816–1824 pražský architekt Jiří Fisher.

Bez komentáře | Kategorie: umění.

Hermés versus David

31/08/2015 autor: OVV
hermes_david

Obě umělecká díla patří mezi nejslavnější. Bůh Hermés nesoucí malého Dionýsia vznikl ve 4. století př. n.l. a jeho autorem je Praxiteles. Objeven byl až roku 1877 v řecké Olympii. Jedná se o vrcholné dílo řeckého pozdního klasického sochařství, kde se již vůbec neprojevuje archaická strnulost a odezněla i chladná monumentálnost Feidiova podání. Naopak se do umění dostala jemnost, pochopení a lidskost, jako by bohové přestali být z jiného světa, jako by měli city, ze kterých pramení soucit. Vždyť i námět je až nevšedně lidský – Hermés nese malého Dionýsa nymfám pověře­ným jeho výchovou.

David vznikl v letech 1501 – 1504 jako vyvrcholení stoleté snahy renesančních umělců a intelektuálů. Samotným autorem díla je fenomenální Michelangelo, ovšem bez své doby by dílo také nevzniklo. Fascinuje mě ten zlom mezi středním a novým věkem. Fascinuje mě, jak se rozum postupně po krůčkách prosazoval proti dogmatické věrouce. Nejdříve v myšlenkách, pak v literatuře, aby se nakonec začal zhmotňovat v umění. Právě o rozumu a soustředění, ze kterého pramení sebedůvěra, Davidova socha je. Žádný hrdý vítěz, jak jej předtím ztvárnil Donatello a Andrea del Verrocchio nebo jak byl například představován Davidův antický předobraz, polobůh a hrdina, Héraklés v období prvního století našeho letopočtu. David je zachycen v okamžiku, kdy přemýšlí nad svým dalším činem. Je to oslava chytrosti a rozumu, oslava člověka. Dovedu si představit, že v době, kdy byl běžný úzus ztvárňovat hrdiny jako přemožitele-vítěze, bylo toto pojetí naprosto přelomové a možná i pro „obecné povědomí“ hůře pochopitelné. Michelangelo měl ale štěstí v tom, že jeho naprosto dokonalá forma dokázala přebít i případné neporozumění obsahu. Oslněn antickým sochařstvím, poučen výsledky stoletého bádání svých předchůdců o perspektivě a zlatém řezu, zahloubán do anatomie těla, stvořil umělec dílo dokonalejší než jeho vynikající řečtí předchůdci před takřka 2000 lety. Na první pohled se vlastně může zdát, že renesance vykradla řeckou formu, ale spíše je to tak, že renesance řecko-římské figurální sochařství završilo. Nebo spíše otevřelo dveře k jeho završení, které probíhalo až do konce 19. století, kdy se za uměním „starého světa“ definitivně zavřely dveře.

Mnohem zajímavější je ale otázka, kde se vlastně řecké figurální sochařství vzalo? Respektive, co bylo důvodem k jeho vývoji do podoby jakou nám zanechali Práxitelés, Skopás a Lýsippos? Co stálo za tím vývojem ke snaze o dokonalé fyzické zachycení člověka, přesto vystihující i jeho lidský a duchovní rozměr? A jak je možné, že se k těmto úvahám a snahám opět evropská „barbarská“ nebo „poantická“ společnost po více než 1000 letech přerušení opět dopracovala? Že je opět začala akceptovat?

Obě sochy spolu souvisí zejména v tom, že se zaměřují na člověka. Starší zatím jen zlidšťuje bohy, mladší už přímo poukazuje na sebevědomého jedince, který si dokáže poradit i se zdánlivě neřešitelným úkolem. Přesto jsou od sebe časově vzdáleny více než 2000 let.

2 komentáře/ů | Kategorie: umění.

Jean Delville: Dům U Kamenného zvonu, květen – srpen 2015

16/08/2015 autor: OVV

Zdá se, že symbolistickému umění se v České republice daří. Letos je to již třetí výstava, která se k tématu váže. Po retrospektivních Tajemných dálkách (Symbo­lismus v Českých zemích), souborné výstavě Umělci a proroci, připravil tentokrát tým GHMP pod vedením kurátorky Hany Larvové monografickou výstavu belgického symbolistického malíře Jeana Delville (1867 – 1953). Umělec byl po své smrti veřejnosti dlouho neznámý a aktuální pražská výstava je vůbec první (!) mimo Belgii.

Jean Delville byl teozof hloubající o stavu lidské duše, o společnosti, o vztahu mezi člověkem a Bohem. Své vrcholné dílo zasvětil spekulativní duchovní tématice. Díky své niternosti jej první i druhá světová válka hluboce zasáhly. Nutno říct, že díla inspirovaná tímto pohnutým obdobím 20. století patří na pražské výstavě k nejsilnějším – Matky z roku 1919 nebo Pohroma / Síla z roku 1940 strhnou snad vším.

I výše zmíněné teozofické neválečné období má v sobě něco, čemu rozumím. Rovina jeho témat je mi blízká, protože se nejedná o nesrozumitelný, ve své podstatě teistický, okultismus, ale o poměrně racionální a svým způsobem společensko-teologické otázky. Mezi nejsilnější díla z tohoto okruhu patří Člověk-Bůh (1900) a dech beroucí monumentální malba Člověk zavrhuje náboženství (1931).

Výstava je primárně koncipovaná jako monografické představení tvorby pozoruhodného Belgičana. Zejména z raných děl je naprosto jasné, jak kvalitní kreslíř a malíř Jean Delville byl. Bravurně zvládal figurální kresbu, ve které se často zaměřoval na sociálně slabší, velmi kvalitní jsou i jeho ponuré krajinomalby z konce 19. století. Hana Larvová koncepci obohatila o vybraná díla českých autorů, které jsou vždy instalovány jako srovnání české dobové i žánrové produkce. Vedle sociálních témat Delvillea můžeme shlédnout fantastické kresby Jakuba Schikanedera, vedle symbolistních krajinomaleb jsou rané krajiny Františka Kupky a Františka Kavána. Velmi mě potěšilo i umístění díla Večerní mlha méně známého symbolisty Jaroslava Špillara. Tento výběr zdůrazňuje fakt, že české umění mělo již na konci 19. století svůj standard srovnatelný se západoevropskými výtvarníky.

Pokaždé jsem nadšen, když se u nás představí ucelené dílo jednoho z evropských umělců, jelikož na těchto drobných vzorcích můžeme vidět, kam ve skutečnosti sahají kořeny naší kultury. Vřele doporučuji!

Bez komentáře | Kategorie: umění. | Tag:

Václav Cígler: Tady a teď, Trojský zámek květen – listopad 2015

30/07/2015 autor: OVV

S Václavem Cíglerem sdílím lásku ke světlu a sklu.

IMG_1332

Instalace v objektu barokního zámku mi nejdříve přišla trochu nekompaktní. Trvalo mi delší dobu, než jsem se nad to povznesl a začal dílo vnímat samostatně. Nejedná se o žádné popisné objekty, ale kolikrát spíše o hru s okolím. Se světlem a odrazem.

Nejvíc se mi líbila světelná kostka v kapli Trojského zámku. Ta se v časovém intervalu zhasínala a rozsvěcela, takže kaple byla jednou ve tmě, pak zase krásně prosvětlená. Nádherně vystižená síla světla jako zdroje veškerého života i myšlenky.

Pokud budete mít trochu hloubavější náladu s chutí nechat se unést, určitě se na výstavě zastavte.

Bez komentáře | Kategorie: umění. | Tag:

← Starší příspěvky