Ondřej Vratislav Vyšehradský

Wild Tides – Hearts On Fire /2012/

14/03/2012 autor: OVV

Hearts on Fire jsou pětipísňovou nahrávkou, kdy nejdřív máte pocit, že se jedná o nesourodou směsici nevyzrálý kapely. Zdání klame. Promyšlenej rukopis naleznete v drobnejch aranžerskejch i kompozičních úchylkách, který se EPčkem linou jako tasemnice. Spousta odkazů k rock´n´rollu, punku, country, blues, popu nebo surf-rocku je rafinovaně uložená ve zhuštěnejch a omezenejch dávkách. Žádnej z žánrů není uchopenej ve svý tradiční poloze, aby zůstal v hudbě Wild Tides jako ohyzdnej pomník vlastní neschopnosti. Z každý škatulky se totiž vystřihnul nějakej základní více či méně rozpoznatelnej prvek, kterej se důvtipně vložil do vznikající mozaiky kapelního výrazu.

Velkou devizou Wild Tides je údernost. Na nahrávce jí reprezentuje nebývale krátká stopáž všech skladeb. V průměru se vejdou do dvou minut, a přesto se nedočkáte ani za mák přímočarosti. Možná proto mi nahrávka přišla z počátku hůř uchopitelná a prvních pár poslechů jsem se musel trochu přemáhat. Posluchači se totiž nedostává naředěná esence pozitivního šílenství, ale pořádně silnej koncentrát. Otevřenou hudební mysl koneckonců potřebujete mít i když se na ně jdete podívat živě.

Asi nemá význam rozebírat podrobně jednotlivý skladby, každej si většinou udělá názor sám. Osobně bych jen doporučil zbystřit při úvodní Ready to Go. Na první poslech je asi nejpřístupnější, a zároveň se nejvýrazněji blíží živýmu výrazu kapely. Z nahrávky vybočuje i vážnější šlágr Us and No One Else. Mě dojmul svojí jemnou a citlivou dravostí, ovšem nikdy jsem nepochopil, nakolik je tesknej vokál podbarvenej zpěvákovou vrozenou ironií. I to je jeden ze základních poznávacích znaků formace. Jedná se totiž o sebeironii – a to je vlastně to, co je mi na kapele nejsympatičtější. Ne nadarmo je jejich frontmanem pábitel Kuba Kaifosz, kdysi známej jako nespoutanej blues-folkovej písničkář Karel Kunrt.

Wild Tides přišli s velmi výživnym nadžánrovym mixem. Jejich eklekticismus má ovšem notnou dávku originality a ve výsledku působí svěže a vyrovnaně. Pojítkem nahrávky není tradiční a obecně vyžadovaná jednolitá hudební vizáž, ale nálada a přístup ke kompozici. Právě v tomhle bodě se nebojím Wild Tides označit za pionýry post/modernismu na český hudební nezávislý scéně. Jelikož se jedná o čerstvej vítr, můžeme čekat reptání a setkat se s nepochopením, ovšem věrozvěsty, který to maj “těžký”, potřebuje naše hudební scéna jako upocenej člověk sůl.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tagy:

Leave a Reply

Required fields are marked *