Ondřej Vratislav Vyšehradský

Miles Davis

24/08/2010 autor: OVV

Nemůžu se ubránit dojmu, že Miles Davis zejména na deskách Kind of Blue (1959), Bitches Brew (1968), In a Silent way (1969) a On the corner (1972) posunul jazz do sfér vážný hudby (všechny jeho desky jsem ještě nestihnul naposlouchat). Je pravda, že to je trochu odvážný tvrzení, protože většina nahrávek vznikala jamováním muzikantů ve studiu, ale stejně jsou tam kompoziční momenty, který prostě musely bejt promyšlený. Nejsilnější hrátky s klasikou jsem zatim vycejtil na Sketches of Spain (1959), kde dokonce používá motivy španělskejch skladatelů. Nádherně citlivě parafrázovaná „Concierto de Aranjuez“ (Adagio) od Joaquína Rodriga mě přinutila jenom sedět a poslouchat.

Výše zmíněný desky znám už řadu let, včetně nějakejch starších bebopovejch a cool jazzovejch nahrávek, ale pokaždý mě to dostává. Tak jsem se naštěstí dostal k jeho kolekci 101 desek a projíždim si to pěkně postupně. Co deska to klenot, ale ty jeho experimentální léta jsou nejvíc! Ty zvuky, postupy, rytmy. Ten cit, jak celá kapela pracuje s motivem, myšlenkou. Nebáli se opustit standardy a klasický vyjadřovací prostředky. Vydali se na cestu experimentu. Samozřejmě za pomocí LSD a jinejch látek – – upřímně řečeno: něco tak šílenýho jako Pharaoh's Dan­ce snad ani střízlivejch člověk vymyslet nemůže. Díky těmhle experimentům přišel s nadčasovou a dneska pořád nevyčerpanou studnicí nápadů. Neskutečnej muzikant..

Supr obal! :c)

5 komentáře/ů | Kategorie: hudba. | Tagy:

Comments (5)

  1. Tisíckrát jsem poslouchal Kind of Blue. In the silent way sessions mají v MK na Mariánským, tu desku si můžeš půjčit domů. BB je ale brutální deska – nedá se to poslouchat, je to jenom bordel :-). Kecám – ale nevydržím to soustředěně poslouchat víc než půl písničky. McLaughlin + Zawinul + Corea = maso.

  2. tak já to mám v mp3 a gramofon nemám zatim zprovozněnej. ale kdybych to LPčko chtěl, musel bych ho mít doma napořád!! :c) je to klenot. poslouchat to soustředěně je občas o nervy. mě na tom baví, že se k tomu dá přistoupit i jako ke kulise a vychutnávat třeba jenom tu atmosféru. je to mnohovrstevný. nejvíc to je dyž si vykalenej :c) a nic jinýho na světě neni..

  3. to silent way tam maj na CD (3xCD). Cédéčka – haha, já už taky jenom stahuju :-). Ale ne! Gramec si teď zrovna pořizuju. Teslu NC420. Sice asi nebude ve dřevě, ale pořád je to klasika za pár šupů. Pak začnu kupovat starý Lpíčka.

  4. ty jazzový LPčka jsou trochu draží.. co jsem koukal tak cca 150 – 400 Kč. Záleží na interpretovi. Ani nevim, kolik by tady stálo Bitches Brew. Stejný je to s rock-popovejma deskama. Beatles stojej i 450Kč. Záleží na desce a její oblibě u fans. Nejlevnější je klasika. Tu nikdo nechce a je jí všude mraky. To se daj sehnat v pohodě nahrávky za 50-100Kč.

  5. Tak jsem si stáh komplet Davise. Voe chci hrát na trubku cool jazz. Asi si kupím trubku a budu trénovat na železničním mostě v noci. Jako coltrane na Brooklyn Bridge. Haha.
    Je to super. Muzika jako nálada. Nic víc. Žádný hraní si na něco víc. Nálada. Udržet, nerušit, necpat nic. Jen dělat náladku…. doporučuju Výtah na popraviště… vzor všech pozdějších soundtracků. Jestli znáš starý detektivky tvrdý školy, tak tohle je ono. Seriály z konce sedmdesátek. Smutný ulice spodního Manhattanu. A zpátky. Kerouac. Kerouac. Návrat k sentimentalitě špinavoučkých dublinů…

Leave a Reply

Required fields are marked *