Ondřej Vratislav Vyšehradský

Tajemné dálky. Symbolismus v Českých zemích 1880-1914. Národní galerie

19/07/2015 autor: OVV

Jak se píše v úvodním textu výstavy: „Symbolismus byl v českém prostředí prvním uměleckým směrem, jenž proklamativně vystupoval jako součást širšího evropského uměleckého proudu. Jeho zásluhou pak v následujících desetiletích patřilo české umění přirozeně k evropské kultuře. Díky uměleckým i osobním kontaktům, které generace 90. let navázala s mnoha umělci v zahraničí, mohly ty následující zcela samozřejmě vstupovat do mezinárodního kontextu. Stačí připomenout pozdější úzké kontakty s německým, zejména mnichovským expresionismem, těsné umělecké i lidské vazby s pařížskými kubisty, po první světové válce pak propojení s mezinárodním hnutím surrealismu.“

Vskutku se jedná o jedno z vynikajících období českých dějin umění. Navíc osobnosti jako Max Švabinský či Jan Preisler ovlivnili prostřednictvím výuky na AVU následující generace českých výtvarníků.

Velkým přínosem výstavy Tajemné dálky je uchopení symbolismu jako nadžánrového hnutí, které osciluje mezi akademicky precizní malbou (Gabriel Max, Emanuel Krescenc Liška) až po počátky moderní avantgardy (Emil Filla, Bohumil Kubišta či Jan Zrzavý). Vedle sebe tak můžeme shlédnout ryze secesní, pastelově laděné „smutné“ obrazy, i „divoké“ expresivní či klasickou formu bourající kubistické kompozice. Osobně tyto mezižánrové koncepce vítám, jelikož se ptají po obsahu děl, které spolu najednou souvisejí své formě navzdory a navíc z nich vyplývá, že umění je tekoucí řeka, kde jednotlivé styly žijí vedle sebe a jejich škatulkování je až pozdější reflexe teoretiků (byť stylové řazení stále počítám za kvalitní metodu třídění a chápání vývoje umění).

Častým nešvarem výstav pořádaných Národní galerií je jejich nasvícení. I v tomto případě tomu není jinak. Nízká hladina osvětlení nižší teploty sice dodala výstavě mystickou sym­bolistní intimitu, ale vedlejším efektem je utopení barevně zajímavých děl. Rozprostřené měkké světlo denní teploty by nakonec obrazům slušelo mnohem lépe a věřím, že by se mohl zachovat i intimní ráz expozice. Zkrátka vyměnit neúsporné a ošklivé halogenové lampy za nějakou rozumnější alternativu. Výstavu z hlediska obsahu i koncepce hodnotím kladně, jen bych uvítal čtivější a trochu edukativ­nější texty jednotlivých částí, aby se v tom snadno vyznal i neznalý návštěvník.

Závěrem pár fotografií vybraných děl.

1 komentář | Kategorie: umění. | Tagy:

One Comment

  1. Pingback: Jean Delville: Dům U Kamenného zvonu, květen – srpen 2015 | Ondřej Vratislav Vyšehradský

Leave a Reply

Required fields are marked *