Ondřej Vratislav Vyšehradský

Tagy: alternative rock

Houpací koně: Kde jste mý přátelé dneska v noci? /2016/

08/12/2016 autor: OVV

Je to skvělá deska! Opět. Je pravda, že mi chvilku trvalo, než jsem se do ní prokousal. Například postupně vydávané singly mě spíš odrazovaly a paradoxně mi přijdou jako nejslabší písničky na desce (Účet a Mlýny; na milost jsem akorát po pár posleších v kontextu desky vzal Mapu). Ovšem první klipovka Tesaři už je majstrštyk. Takhle skvělej křesťanskej text jsem snad ještě neslyšel. Možná, že v kontextu ostatní křesťantské hudby je označení „křesťanský text“ spíš pejorativní, ale já to myslím dobře. Tu niternost a intimitu vnímám a moc se mi líbí, jak to Jiří pojal. Takhle to dává smysl.

Tahle deska dokazuje, že Houpací koně vyzrály v jednu z nejlepších rockových kapel u nás. Nejen, že umí napsat silné písně, ale dokonce jdou ve své tvorbě stále dál a dál. Každá jejich nahrávka je zralejší, má charismatickou náladu a já se už teď těším na to, s čím přijdou příště.

Bez komentáře | Kategorie: hudba. | Tag:

The Notwist | Full Set | Pitchfork Music Festival Paris 2014

26/04/2016 autor: OVV

Já měl vlastně vždycky nejradši, když muzikanti dělají nevšední muziku, ale vypadají u toho naprosto civilně. Tenhle prvek mě přitahoval ve všech žánrech. Několikrát jsem přemýšlel, co by vlastně pro mě byla v muzice meta, krom toho, napsat sakra dobrou píseň. Asi tohle >> Když na obyčejný kluky bez jakýkoliv glam pózy přijde prostě víc lidí jenom proto, že má rádo jejich muziku.

Bez komentáře | Kategorie: hudba. | Tag:

Please The Trees: Carp /2015/

01/12/2015 autor: OVV

Jako jo. Jsem velmi velmi mile překvapen nad tím, jak se mi to líbí. Zvuk PTT mi vždy unikal, ale tímto albem mě teda dostali.

Bez komentáře | Kategorie: hudba. | Tag:

O Radiohead

18/03/2015 autor: OVV

Vždycky jsem byl velký fanoušek Radiohead. Postupně ale začala láska opadat, až jsem si poslední album „jen“ řádně naposlouchal, abych na něj za několik dní úplně zapomněl. (Jen dodám, že sólovky členů Radiohead mě nechytly vůbec.)

Jakékoliv album tohoto britského kvintetu jsem několik let neslyšel, ale před pár dny mě dostihla stará láska a říkal jsem si, že bych si to mohl zase připomenout. Začal jsem nad těmi deskami přemýšlet v časovém kontextu. Musím říct, že Pablo Honey (1993) a The Bends (1995) za těch 20 let opravdu zestárly. Ani ne tak písněmi jako spíš aranží a stylem zvuku. Ok Computer (1997) taky zvukově trochu zestárlo, ale zase to vyvažují vskutku geniální písně a produkce. Toto album už určitě zůstane jedním z nejopěvovanějších v rockové historii. Je tu ale deska, která za 15 let nezestárla ani o nanosekundu; totiž Kid A (2000). Neskutečný koncepční opus, opravdová hudební, muzikantská, producentská a zvuková lahůdka. Toto už je opravdu deska 21. století. Pozoruhodný je zejména ten přerod alternativně rockové kytarové kapely v experimentální. Kid A navíc podtrhlo to, co jsme věděli už v době Ok Computer – totiž, že členové kapely jsou vynikající skladatelé s citem pro harmonii a její neobvyklé zaranžování. Amnesiac (2001) pak jasně ukázalo, jak eruptivní byla jejich múza v tomto období (i když se dle pamětí kytaristy Ed O´Briena přerod rodil v neshodách). Deska by se na jednu stranu dala nazvat sbírkou b-sides z Kid A, na druhou stranu jsou na ní některé písně tak silné, že si vlastně nezadají ani s těmi z předchozího roku. Jen to album tolik nefunguje jako celek.

Podobně rozháraná je pro mě i Hail to the Thief (2003). Na desce jsou sice, opět, jednotlivé silné skladby, ale oscilace mezi alternativní ky­tarovkou a elektronikou nevytvořila tak geniální symbiózu. Na desce je zkrátka slyšet úlitba nahrávací společnosti. Sám Thom Yorke v jednom rozhovoru říkal, že poslední smluvní desku chtěli mít co nejdříve natočenou, aby se zbavili svého břemene. Přesto Radiohead v tomto období platili za jednu z nejlepších alternativních kapel na světě. V obecném kontextu je totiž Hail to the Thief vynikající deska, ale když vás srovnávají se sebou samým…

Po čtyřleté odmlce přišlo album In Rainbows (2007), kterým opět kapela překročila svůj stín. Na desce vůbec není důležitý overhype kolem vydání „zaplať kolik chceš“, ale návrat ke kompaktnímu zvuku a náladě. A zrovna ta je pro Radiohead naprosto přelomová; podobně jako v dobách Kid A. Od zadumaných poloh se však kapela dostala k otevřenému, bezstarostnému a místy dokonce i veselému výrazu. Nahrávka je plná hravosti a radosti. I ty melancholičtější kusy (Nude, All I Need, House of Cards) najednou nejsou zatížené nějakou mladickou nenávistí nebo do sebe obráceným vztekem. In Rainbows je z hlediska dosavadní tvorby Radiohead plná smíření. Možná k tomu kapele pomohlo to, že v době vydání nebyli pod tlakem žádného vydavatelství.

Poslední deska King of Limbs /2011/ pokračuje v uvolněném a nezatíženém duchu. Na desce není příliš hitů a i fanoušky byla přijata s rozpaky, ale rozhodně se jedná o kvalitní kompaktní materiál, který mi svou hloubku odkryl až s dlouhým odstupem. Na KoL je znát, že parta kolem Thoma Yorka si už nepotřebuje vůbec nic dokazovat. Svou hudební radost předkládá po svém a tak to mám rád. Těším se na novou desku, která by snad mohla vyjít na konci letošního roku.

Bez komentáře | Kategorie: hudba., úvahy. | Tag:

← Starší příspěvky