Ondřej Vratislav Vyšehradský

Tagy: glosa

o meme

05/03/2016 autor: OVV

Další typickou ukázkou toho, jak bývá zneužit dobrý nápad jsou oblíbené internetové vtipy/obrázky nazývající se meme. Vše začalo u humoru. Nekonečná míra cynismu a ironie si brzy získala miliony fanoušků a z legrace se stal fenomén. Úspěch bych vyložil asi takto – jednoduché, úderné, snadno dostupné a hlavně – mem může vytvořit úplně každý.

Tento poslední bod byl začátek konce. Z úspěchu memů se totiž záhy vydělily koncepčně velmi podobné motivační citáty, ale místo společného humoru v nich autoři sdílí domněle osudové životní pravdy. Složité mezilidské vztahy jsou většinou sebestředně zplošťovány do úderných hesel s kýčovitými obrázky. U jednodušších lidí to má nesmírný úspěch. Bohužel.

Kromě těchto memeheretiků se ale rýsují další odpadlíci. Jsou to tzv. jízlivé memy. Většinou poukazující na nějakou „nespravedlnost“ nebo „povrchnost“ světa. Příklad z poslední doby je o Leovi po zisku Oscara. Na jedné fotce vysmátý DiCaprio, na druhé starý Ennio Morricone. Pod tím srovnávací text, že všichni mluví o Leovi, přičemž Morricone získal také svého prvního Oscara a to dokonce po více než 50 letech urputné práce. Nespravedlnost! Hm. Problém tohoto „názoru“ je ten, že DiCaprio je herecká hvězda, je to ten, kdo je vidět, on je ten, kdo prodává filmy. Zatímco hudební skladatel, byť je nesmírně důležitou postavou v týmu kolem filmu, je „muž v pozadí“. Toto jízlivé meme je tedy zavádějící. Každý má totiž jinou profesi a funkci v rámci filmového průmyslu.

Stejně jako stovky dalších jízlivých memů i toto, domněle odhalující „hloupost lidí“, denně sdílí miliony uživatelů. Zcela vážně. Jenže ono to kolikrát není ani vtipné, i když to jako vtip chcete brát. Internetová generace má sice výhodu v tom, že má lehce dostupné informace, jenže se ukazuje, že lidé je hledat nechtějí, často je to ani nenapadne. A když se k nim nějaké dostanou, neumí je kriticky zpracovat, často je to ani nenapadne. Možná v tom určitou roli hraje impulzivnost, ale stejně to považuji za chybu. Dochází totiž k nedorozumění a přelévání něčí žlučovitosti na někoho, kdo s ní nemá nic společného, ale prostě se jí zrovna neumí ubránit.

1 komentář | Kategorie: úvahy. | Tag:

o normalizační propagandě

14/02/2016 autor: OVV

Dal jsem si teď tři základní propagandistické seriály éry Normalizace z pera grafomanského génia Jaroslava Dietla – Okres na severu, Muže na radnici a Inženýrskou odyseu. Všechna díla na ČSFD atakují hranice nejhorších seriálů s krásnými 20 – 30% hodnocení. Všechna díla točil mistr propagandistické režie Evžen Sokolovský a svou náladou i kamerou jsou si poměrně blízká. Zatímco Muže na radnici jsem skutečně doslova protrpěl, jelikož tak otřesný hlavní hrdina by v realitě snad nemohl vůbec obstát, Okres na severuInženýrskou odyseu jsem si masochisticky užil.

Nikdy nepochopím, jak mohl z tak divácky neatraktivních a nezáživných témat, jako je příběh nomenklaturního aparátčíka či příběh o výrobě zbrusu nového tkalcovského stavu, Dietl vykřesat tak napínavou podívanou plnou barvitých životních příběhů. V obou případech se vlastně jedná o komorní drama několika hlavních postav, i když zrovna Inženýrská odysea dává nahlédnout do velkého světa zahraničního byznysu a v seriálu se často objevuje angličtina, občas francouzština či němčina (velmi mě pobavila angličtina Josefa Laufera coby argentinského obchodníka). Musím se v tichém respektu sklonit před takovým výkonem.

Co mě ale opravdu překvapilo – ve všech seriálech je i kritika doby, včetně lehké sebekritiky strany. Byť se jedná o propagandistické kusy, jelikož vedoucí úloha strany je zcela nezpochybnitelná (všechny tři seriály), stejně tak i vědomí, že strana prosazuje pro lidi jen to dobré, i když někdy to bolí (přestavba starého města v moderní nové v Muži na radnici), stejně tak se objevují scény, kdy se i ve straně najdou podvodníci a příživníci (Okres na severu – soudruh Pláteník tvrdě skoncuje s nepoctivým soudruhem Soldánem, toho času ředitelem okresních dolů. Nebo zatčení syna za valutové machinace vedoucí soudružky přes politickou činnost na Okresním výboru. Nebo vyhození vedení SSM po zjištění, že jej jenom využívají). Přijde mi zajímavé, že se tyto zápletky na obrazovky vůbec dostaly. Tím chci říct, že normalizační KSČ vědomě připouštěla chyby, které se děly, čímž do společnosti vysílala signál o omylnosti svých členů, tedy kádrů. Bylo to logické, protože po srpnu 1968 by jim propagandu střihu 50. let asi těžko někdo uvěřil. Na druhou stranu za podvody či velké neúspěchy mohli vždy jen jednotlivci, odpadlíci nebo špatně vykomunikované projekty s lidmi, ale v Okresu na severu Pláteník přijal zodpovědnost větou: „Jsou to kádry, které jsme my na ta místa schválili.“ a navíc hlavní zápletka se točí kolem odvolání ředitele Hanycha, které Pláteník považuje od začátku za špatné a celých 13 dílů postupně tlačí na Ústřední výbor strany, aby rozhodnutí přehodnotilo. To se k tomuto „odvážnému“ kroku nakonec rozhodne, což je epické finále. A výsledek je jasný „udělali jsme chybu soudruzi, ale dokázali jsme jí rozpoznat a nakonec odstranit“. To je poměrně silný signál o tom, že i strana se může plést. Někde tady možná začíná opatrná česká perestrojka, která vyvrcholila Jakešovým legendárním projevem na Červeném hrádku.

Podobné neduhy odhalovala i Inženýrská odysea – zastaralá, i když kvalitní, výroba a nechuť dělat nové, převratné i neotřelé projekty. V tomto seriálu ovšem vystupuje zástupce strany jako člověk, který progresivnímu postupu přeje, ale není v jeho moci to hned změnit. Přesto se opět poukazuje na zpomalenou a zle­nivělou socialistickou společnost, dokonce se mluví o tom, že ve fabrice najde práci každý, i ti, kteří moc pracovat nechtějí. Vlastně je to celkem hezký obraz zbytnělého společensko-politického systému, který propásl svou vývojovou šanci. Možná si to uvědomovala i část posrpnového vedení KSČ, ale nechtěli jít se Sověty do střetu, protože tu prostě byli jejich tanky a svět by jim nepomohl.

Přijde mi zvláštní, kolik dobrých a zajímavých kulturních děl zatípla tehdejší cenzura, jak chtěli mít nad vším přehled a tvrdě vystupovali proti alternativě a undergroundu, a přesto oficiální seriály propagandistického střihu běžně říkali „víme, že vše není ideální, ale když se budeme snažit, bude lépe“. Ale možná o to právě šlo, možná to mělo být spíše poučení pro lid, ovšem zodpovědnost jde vždy za těmi, kdo řídí.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

o individualismu

06/12/2015 autor: OVV

Je opravdu nesmírně zábavné sledovat diskuze kolem migrace. Z počátečního hysterického běsnění se vlastně stala dokonalá komedie. Docela dost tomu pomohlo několik falešných facebookových profilů – aktuálně vede Jiří Ovčáček, u kterého si pořád řada Zemanových sympatizantů myslí, že je pravý a nadšeně sdílí kraviny, které tam anonymní admin vkládá. No a pak ty argumenty těchto samozvaných vlastenců a obránců české vlasti. Směju se.

Z úrovně takových příspěvků je naprosto jasné, že pisatel o české kultuře mnoho neví, české dějiny zná maximálně ze středoškolských učebnic a několika omílaných klišé v televizi (možná občas sledoval i nějaký historický dokument, což je chvályhodné, ale nejdůležitější věcí je, jak se s informacemi nakládá) no a tu českou vlast brání prostě jenom proto, že tu žije a nechce, aby mi někdo vzal jeho klid a pocit bezpeční. Je to vlastně přirozený pocit a já strach těch lidí naprosto chápu a rozhodně je za to neodsuzuji, protože si myslím, že je opodstatněný. Přesto se směju úrovni jejich jazyka, úrovni jejich uvažování a úrovni jejich znalostí. A směju se jim proto, že to dávají na odiv. Nezjistí si základní data, historický kontext, neověří si gramatiku svého příspěvku. Jen rychle něco napíšou a v domnění, že sdělují absolutní pravdu, zmáčknou enter. A evangelium je na světě. A ještě jsou na to hrdí! Ti lidé se vlastně trollují sami, aniž by o tom věděli.

Nedávno byla publikována studie, která shrnuje, že hlubokomyslným citátům věří lidé s vrozenou nižší inteligencí (ti už se tak narodili). Hned jak se v našem internetu objevili české mutace těchto motivačních citátů, bylo mi jasné o co jde a odmítl jsem na tuto trapnou hru přistoupit. Masovost jejich obliby pak už jen potvrzuje, jaká masa opravdu je. A tito lidé, kteří sdílejí tato moudra a vnímají je jako životní oporu, pak v komentářích často křičí o ovcích, které věří západní propagandě apod. Jen si rozklikněte některé profily takových křiklounů. Uvidíte sami.

Občas přemýšlím nad tím proč to tak je. Pokaždé se doberu k tomu, že je to v paradigmatu doby. Filosofie individualismu je prodchnuta jako osa celou naší společností a každý si na svou individualitu vymiňuje právo. Nikoliv pokora je určující vlastností současného jedince, nýbrž nucená osobitost! Cogito ergo sum? Ne. Clamo ergo sum! Kříčím, tedy jsem.

Dochází tak ke skálopevnému přesvědčení každého jedince, že má absolutní pravdu v tom co vidí, co cítí, na co přišel. A jakýkoliv pokus o vyvrácení je nesmírně těžký boj, protože i dotyčný podvědomě ví, že kdyby si nechal vyvrátit vlastní přesvědčení, zhroutil by se jeho hodnotový systém; ztratil by svou osobní integritu. Individualismus určitě přinesl četné výhody, jelikož přirozeně inteligentní jedinci dokážou ve svobodných podmínkách velké věci, ale s prostoupením této myšlenkové osy celou společností nutně vystoupila i četná negativa.

K nějaké změně dojde, až se opět změní paradigma. Ovšem to je běh na velmi dlouhou trať, protože i ten individualismus se prosazoval velice pomalu. Ovšem co mu leží jako protiklad? Možná, že tam svět opět míří a možná, že zde je skutečné jádro analogie s antickým Římem. Ale jen možná, protože co já vím?

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

o detektivkách na čt

20/09/2015 autor: OVV

Mám teď v práci na starosti papírování, což není intelektuálně náročná práce, jen je otravná. Pouštím si k tomu televizi na internetu. Historii.cs už mám skoro celou zkouknutou, některé díly dvakrát, Husáka jsem třeba dával třikrát. Tak jsem přešel k trochu prostší zábavě – mysteriózním detektivkám České televize. Sledoval jsem příběhy Jiřího Stracha (Ďáblova lest /2009/ a Ztracená brána /2012/) i jeho filmovou adaptaci románu Santiniho jazyk /2011/. Taky jsem koukal na televizní seriál Vraždy v kruhu /2015/ s Ivanem Trojanem, shlédnul celé Případy 1. oddělení /2014/ a nakonec se prokousal i k Případu pro exorcistu /2015/, což točil Jan Hřebejk. Jo – ještě jsem zapomněl na televizní hodinovou detektivku od Roberta Sedláčka – Ženy, které nenávidí muže /2012/ Možná jsem něco zapomněl vyjmenovat, možná mi něco z kompletní nabídky ČT vypadlo, ale dalo by se říct, že jsem teď odborník na kriminální pro­dukci České televize.

No a pochopitelně jsem nasrán. Ani jedno z uvedených děl nemá hezkou kameru. Jako by kameramani ani nevěděli, co je hloubka ostrosti. Hudba je ve všech případech naprosto tragická. Toporná stejně jako kamera. Z hereckých výkonů lze snad pochválit jen Ivana Trojana, který hraje nenuceně a uvěřitelně i v sebevětší debilitě. Scénáře těch detektivek snad ani nemusím komentovat, protože to už bych mohl rovnou strčit hlavu do žumpy. Ten hejt píšu jenom proto, že to všechno platíme. Kdyby tato díla platila komerční televize (jako třeba Kriminálka Anděl na Nově), bylo by mi to úplně jedno.

Taky jsem teď viděl obě série dánsko-švédského televizního seriálu Most (Bron). Skandinávská detektivka je žánr, na který se všichni autoři výše zmíněných děl odkazují. Tak snad jejich krvavě zaplacené katastrofální výsledky pomůžou následující generaci filmařů k tomu, aby začali točit normálně. Minimálně s hezkou kamerou, co potěší oko. Tu má ve svých dílech zatím jen Jan Prušinovský. Takže to jde.

Bez komentáře | Kategorie: osobní., úvahy. | Tag:

o přístupu k informaci

08/09/2015 autor: OVV

Svět je z poloviny takový jaký je a z druhé poloviny si ho děláme sami tím, jak o něm přemýšlíme a čím se zabýváme.

Už první den na fakultě nám prof. Kuthan kladl na srdce, abychom uvažovali kriticky. V praxi to znamenalo naučit se zacházet s odbornou literaturou (názory badatelů) a prameny (většinou samo dílo nebo jeho pozůstatky, archivní dobové zprávy atd.) a své hypotézy vytvářet na základě práce s fakty, nikoliv předem připravenou hypotézu upravovat dle později zjištěných poznatků. Osobně si myslím, že tento základní badatelský postup by se měl žákům vysvětlovat již na základních školách v rámci občanské výchovy. Možná by pak v takové míře nedocházelo k nekritickému příjímání konspiračních teorií, šíření různých hoaxů a vymýšlení nesmyslných apokalyptických vi­zí.

Kdyby se lidé naučili ještě před vytvořením názoru zpracovat kriticky informaci, kterou jim někdo podsune, mluvil bych o skutečném evolučním posunu.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

jiný kraj, jiný mrav

07/08/2015 autor: OVV

Sledoval jsem teď na návštěvě v TV (doma jí stále nemám) jeden pořad o francouzském kuchaři, který cestuje po Evropě a seznamuje se s místními specialitami. Tento díl byl zrovna v Galicii, kde vyhledal místní rodinu a účastnil se jejich matanzy, což je vlastně úplně to samé, jako česká/moravská zabijačka. Normálně si tam natočili zabíjení pašíka, opalování štětin, vyvrhnutí vnitřností a pak výrobu tradičního choriza. Líbilo se mi, jak se ten Francouz hrozně těšil na výsledek. Ale pak jsem si říkal – vždyť u nás jsou ty zabíjačky regulované. Jak to, že ve Španělsku si takhle přijdou natočit TV pořad o tom samém někam do poloslumu v kopcích?

Regulované jsou u nás hlavně tzv. obecní zabijačky, což je zvláštní fenomén, kdy se na malé vesnici sejde pár nadšenců a celý zákrok vykonají třeba před hospodou. Na klasickou domácí zabijačku ale taky musíte mít podle pravidel školeného řezníka a největší problém nastává v momentě, kdy dáváte produkt „do oběhu“. Zkrátka, když si to třeba váš bratranec odveze druhý den domů (pokud ovšem může po tý chlastačce řídit).

A já se prostě jen chci zeptat proč? V jednom koutu Evropy si o tom jdou natočit TV pořád (a z těch hygienických podmínek by asi českému hygienikovi naskočila vyrážka) a na druhé straně s tím samým balancujete na hraně zákona (a k tomu stačí jenom špatný vztah se sousedem, známe ne?). Nechápu, nerozumím. Cui bono?

P.S.: A to jsem ještě teď četl o roztomilé kauze, kdy banda vegetariánských ekoteroristů natočila někde místní obecní zabijačku a pak na aktéry podala trestní oznámení za „nehumánní zabití vepře“. To mě teda rozesmálo.

Bez komentáře | Kategorie: osobní., tweets. | Tag:

o úzkoprsých

31/03/2015 autor: OVV

Minulý týden proběhly veřejným prostorem dvě velké kauzy. Nejprve to byl průjezd konvoje americké armády vracející se ze cvičení NATO na základnu v Bavorsku a posléze návrat před dvěma lety unesených dívek z Pákistánu.

V první případě vlnu veřejné diskuze rozvášnili proruští spoluobčané, kteří již od začátku cvičení NATO v Pobaltí vykřikují slogany o dráždění Ruska a snahy USA rozpoutat válečný konflikt. Všechny tyto úvahy se zdají být naprosto liché a buď jsou výplodem ruské propagandy a nebo lidí, kteří stále žijí uvěznění v pocitech dvacátého století. Buď jak buď, byl toho plný internet a pročítat diskuze k článkům o konvoji bylo zatraceně bolestivé. Přesuny spojeneckých jednotek NATO přes naše území jsou naprosto běžné, jen se dějí tak, aby o nich nikdo nevěděl. Tato politická akce současné vlády ale měla možná za cíl zjistit, jak je to ve skutečnosti s českým antiamerikanismem a do jaké míry je jen platonický. Nakonec se ukázalo, že hodně. Opět se jen kecalo a z aktivních odpůrců se nakonec vyklubala parta důchodců, kteří se patrně nesmířili s pádem režimu. Je tedy otázkou, do jaké míry je vřískot na sociálních sítích součástí vyostřené ruské propagandy, která se schovává za „nezávislé“ a „politicky nekorektní“ názorové servery. Rusové celkem rafinovaně využili silné základny konspiračních teoretiků a celkem bez skrupulí přebírají, a navíc ještě nafukují, jejich už tak šílené názory. Tichá válka.

Díky silné pachuti po ohýbání veřejného mínění se celkem složitě analyzuje, co si „národ“ o průjezdu spojeneckých jednotek opravdu myslí, takže to nemá moc smysl rozebírat dál. Mnohem příznačnější je kauza druhá. Hana a Antonie před dvěma lety jely do Pákistánu a v oblasti jménem Balúčistán byly uneseny bandou kriminálníků. Celou dobu žily v kobce bez slunečního světla a nevěděly, co s nimi bude. Jejich rodiny se ale nevzdávaly a snažily se ze všech sil, aby dívky někdo hledal. Zázrakem se nakonec jejich návrat skutečně podařil. Co se kolem této dobré zprávy strhlo na sociálních sítích mě překvapilo. A nemyslím tím různé recesistické vtípky, ale zcela vážná odsouzení a nadávky od tolika lidí. Ženy, muži, staří, mladí, napříč celou společností se rozlila neuvě­řitelná nenávist. „Doufám, že výkupné nebylo z našich daní.“ „Krávy a sufražetky to jsou, co si myslely, že tam najdou?“ „Islamisti nikoho jen tak nepouští, určitě jsou to černé vdovy a něco tady odpálí!“ Na internetovou žumpu je našinec zvyklý, ale ta razance a množství nenávistných názorů v souvislosti s lidským neštěstím mě tentokrát zarazila. Přičemž tyto názory, ostatně jako vždy, vychází z naprosté neznalosti situace. Jedná se tedy o plané obavy i o zbytečné urážky. Velmi dobrý článek k tématu naleznete zde.

Přesně v tomto případě, který je politicky nezajímavý, se odkryla jakási kolektivní úzkoprsost. Opět vyšlo najevo, v jakém krabím kýblu tolik lidí žije. Nevidí přes svůj práh, a proto nechápou druhého a bojí se světa za svým horizontem. Jediná obrana je takové lidi nevnímat a držet si je od těla. Držím holkám palce, aby ten návrat do vlasti úspěšně zvládly. Je mi jasné, že je velké množství těch, kteří s nimi soucítí, ale věřím, že v jejich psychicky náročné situaci každé plivnutí do tváře zabolí dvakrát více.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

Jan Hus The 15th Century Czech Reformer

03/01/2015 autor: OVV

Velmi, velmi zajímavé video. Ani ne tak svým obsahem, jako spíš pojetím. Nadšenec se rozhodne amatérsky zfilmovat dramatický okamžik Husova života. Vtip je v tom, že to je Brit a snaží se mluvit česky! Jak zábavné je pak pro Brity, když anglicky mluvíme my? Je zajímavé poslouchat jeho akcent a frázování. Místy jeho čeština zní jako polština, protože dává přízvuk na jinou dobu a ty měkčí souhlásky tak roztomile zamotá. Zajímalo by mě, jak dlouho se to učil.

Také by mě zajímalo, jak by jeho čeština zněla v písničce a jak naše angličtina zní v písničkách rodilým mluvčím?

Bez komentáře | Kategorie: tweets. | Tag: ,

O diskuzi

14/12/2014 autor: OVV

Před několika dny se internetem převalila vlna zájmu o článek „Proč nikdo nechce mé úžasné třicetileté kamarádky?“ Za poslední roky je to už celkem zbytnělé generační téma. Nechme stranou bulvárně pojatý článek, který se ani z rychlíku nesnaží o nějaký sociologický vhled, ale místo toho se zaměřme na komentáře k článku. Předem chci říct, že diskuze byla vcelku uvědomělá (nikdo si tam nenadával), což je na internetu vždy překvapení. Nicméně drtivá většina komentujících si dala práci s „propracovanými“ teoriemi toho, proč jsou zrovna „krásné, vtipné a soběstačné třicítky“ stále samy. Většina obviňovala je samotné, občas se objevil názor obviňující zbabělost mužů. I já jsem najednou začal přemýšlet nad pseudofilosoficko-sociologickým konstruktem o generaci singlů. Pak mi došla jedna věc, která nezazněla ani v jednom komentáři – jedná se přece o každého konkrétního člověka! A já se pak zpětně ptám – Můžeme paušalizovat zcela osobní problém jednotlivce? Jinými slovy – co já vím o tom, proč jsou některé kamarádky autorky článku pořád nezadané?

Odpověď na první otázku je nasnadě. Mluvit obecně o nějakém generačním trendu je možné, ale může tak činit pouze člověk znalý situace. Tím myslím badatele, sociologa, psychologa nebo i filosofa, který se tématem dlouhodobě odborně zabývá a nejen, že má přehled na základě studia, ale má i nějakou metodiku práce s poznatky (do této kategorie bych ještě s přivřeným okem zahrnul žurnalisty, kteří téma řeší v rámci práce na seriózním článku).

Odpověď na druhou otázku je vlastně taky jednoduchá. Nevím o tom nic, tak k tomu radši nebudu nic říkat a vymýšlet si nesmysly. A pokud mám kamaráda/kama­rádku se stejným problémem, převyprávějme jejich osobní příběh, ale nevyvozujme z toho obecné poučky.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

o moudrosti

16/08/2014 autor: OVV

Sociologie je klíč ke společnosti.

Tenhle slogan zdobí reklamu na VŠFS v metru. Přemýšlím, jak zkratkovitě shrnout historii. Možná takhle?

Historie je klíč k nesmrtelnosti.

Historie nás totiž učí vnímat nadčasovost, uvědomovat si relativitu času a našeho přístupu k jeho koncepci. Několikrát jsem přemýšlel, jak vlastně odpovědět na otázku, k čemu je historie dobrá. Neexistuje žádná zkratkovitá odpověď, jelikož k pochopení zkratky je třeba chápat, co zkracuje. Historie je moudrost, ale moudrost není výhradně o detailní encyklopedické znalosti; ta je jen nástrojem k hlubšímu rozvinutí moudrosti. Humanitní disciplíny zkoumají lidské myšlení (každá z jiného úhlu), což je základním předpokladem společenského rozvoje. Občas narazím na někoho, kdo to nechápe a pak si říkám, že pro takového člověka je skutečně moudrost mystickou záležitostí. Je v pořádku, když ji pak nechá v rukou šamanů. Někdy se stane, že se sám takový člověk chce stát obřadníkem. To pak lítají třísky.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

← Starší příspěvky