Ondřej Vratislav Vyšehradský

Tagy: glosa

Argumentace Duchampem

20/11/2013 autor: OVV

Je příznačné, že současná zjitřená atmosféra kolem Cen Jindřicha Chalupeckého vůbec není o jednotlivých finalistech, ale o palebné kritice z vnitřního okruhu „světa umění“ (jak uměleckou scénu v jednom z komentářů nazvala paní profesorka Milena Bártlová). A je zároveň příznačné, že bez břitké kritiky by to „opět“ veřejnost vůbec nezajímalo. Základ problému je tedy schován v tom, co část „světa umění“ představuje jako pokrokovou uměleckou tvorbu.

Krása, jakožto základní hodnotící prvek drtivé většiny neinformovaných, nevzdělaných, tedy prostých a obyčejných diváků (zároveň však konzumentů a potencionálních chlebodárců (!!) výtvarníků), je samozřejmě z hlediska části lidí ze „světa umění“ přežita a ani dějiny umění nechtěly ve své rozhodující emancipační etapě otázku „krásna“ příliš řešit, jelikož to byl výsostně estetický, čili svou povahou spíše filosofický, problém. Dějiny umění chtěly (a patrně stále chtějí) být strohou vědou o umění. Dějiny umění si ovšem do značné míry vybojovaly monopol na hodnocení a znalectví umění. I výtvarní teoretici, zabývající se současným umění, se často rekrutují ze studentstva tradičních dějin umění a více či méně jsou poznamenaní základy hlavních uměnovědných metod. Možná i díky tomu se pojem „krásno“ z textů o moderním umění začal postupně vytěsňovat, až se nakonec problematika krá­sy zcela relativizovala. Když se začalo relativizovat i kvalitní řemeslné zpracování uměleckého díla, co nakonec zbylo jako nosný argument pro vysvětlení toho, co je umění? Základní to otázka! Co je a co není umění je ovšem z hlediska současného myšlenkového paradigmatu absolutně nezodpověditelné. Díky tomuto otevřenému poli může být vydáno za umění cokoliv. Tím pádem může být umělcem naprosto kdokoliv. Přesto není „svět umění“ zcela otevřenou komunitou. Určitá institucionalizace, do které je „svět umění“ tlačen okolím, zejména trhem (i umělec potřebuje být živ), nakonec onu svobodomyslnost lehce zacyklila a v současnosti se skoro zdá, že je tu názorová polarita ve smyslu „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Hysterické či odsuzující reakce části scény, které se kritika týká, mluví za vše.

Šílenost, nepochopení, absurdita, zbytečnost a obsahová vyprázdněnost. To jsou hlavní výtky českým konceptualistům, nebo neokonceptualistům, či-li těm, kteří víceméně navazují na odkaz geniálního Marcela Duchampa. Jeho umění bylo vzdorem systému a zaběhlým konvencím, dokázal vtipně upozornit na středostavovský estetický tradicionalismus a jako první do moderního umění přinesl prvoplánový efekt buřičství (co na tom, že dějiny umění znají z minulosti více takových nekonvenčních rebelů). Duchamp silně ovlivnil následující generace umělců. Současní čeští teoretici se k němu rovněž rádi odkazují. Problém je však v tom, proti komu chtějí dnešní umělci revoltovat v liberální společnosti? Ve společnosti, ve které se ani nemůžou vymezovat proti osvědčeným tématům jako „dobový vkus“ či „dobová krása“, když tu nic takového v oboru umění několik desetiletí není? (Toto jsou například hlavní argumentační figury hudebních či módních kritiků) Ve společnosti, kde je hlavním mottem „máš právo dělat si co chceš“? Umění šokovat dnes není o odvaze. Naopak se dokonce jedná o nejbanálnější a nejlacinější formu sebevyjádření. Jakékoliv „šokující“ dílo bylo v minulosti vždy okořeněno něčím navíc, respektive to bylo naopak – vynikalo něčím novým, něčím výjimečným, a sekundárně tím šokovalo. Současná konceptuální forma ve smyslu „děláme věci jinak“, dle mého názoru, přestala fungovat. Nejen, že současná česká konceptuální umělecká díla často postrádají vtip Duchampovy fontány, ale zároveň nejsou ani schopny předat významové sdělení (což například Duchampova fontána ještě po sto letech umí). Považuji proto za naprosto legitimní, když někdo položí otázku, jaký má takové umění smysl.

Místo hysterických reakcí „světa umění“, místo levných návodů na to, jak musí být divák neuvěřitelně vzdělán, informován, duševně obrozen a otevřen, bych očekával zamyšlení se nad sebou samým. České vizuální (nebo výtvarné) umění totiž nemá své obecenstvo. Nemá širší společenský dopad a tím pádem nedokáže otevírat, ba ani moderovat, případnou diskuzi o svých hmotných potřebách. Výtvarná scéna se tím sama vyřazuje ze zásadních témat společenské diskuze. Jen pro srovnání: divadelníci či filmaři své diváky mají a proto mají i určitý politický vliv. I to je jeden z důvodů, proč je naše výtvarná kultura tak podfinancovaná.

1 komentář | Kategorie: umění. | Tag:

o volbách 2013

28/10/2013 autor: OVV

Vím, že psát nyní o volbách je jako nosit dříví do lesa. Každý se k tomu vyjadřuje, vymezuje, radí, nadává, málokdo hladí. Přesto někdy rád dělám zbytečné věci a proto mé osobní skromné shrnutí: Je příznačné, že se analyzují chyby ČSSD. Je to koktejl několika vlivů. Za prvé měli slabého a nevýrazného předsedu, který je sám zatížen nešťastnou vládní minulostí (byl ministr financí ve Špidlově vládě, i když je vzděláním právník. Navíc dokončil prodej OKD, což je nyní třaskavé téma a navíc jeho působení v předvolebních debatách bylo spíše nešťastné, jelikož předseda Sobotka sice hodně mluví, ale v podstatě vůbec nic neříká). Za druhé Sobotka prosazoval jako odborníka na finance Jana Mládka, který se mediálně absolutně odkopal již během letošního sjezdu strany. Za třetí strana slibovala pečené holuby do huby, ale evidentně to již lidé nebaští. Za čtvrté za předsedou Sobotkou nestálo grémium strany svou plnou vahou. Za páté v předvolebním klání jsem velmi málo viděl zkušené matadory jako Zaorálek, Škromach, Gajdůšková atd., což působilo tak, že strana nemá osvědčené, zkušené a tudíž kvalitní kádry. Za šesté se strana neprozíravě zbavila jediného politika, který měl šanci oslovit mladé levicové liberály – Jiřího Dientsbiera. Za sedmé se strana stala onucí Miloše Zemana, takže již předvolbami jasně ukázala, že je stranou slabou a neschopnou. Ovšem tou absolutně největší chybou ČSSD bylo to, že otevřeně přiznala případnou povolební spolupráci s KSČM. Představa, že by zemi řídila tvrdě levicová vláda, navíc s ministrem financí formátu Jana Mládka, dost lidí nezvládla. Tradiční konzervativní a liberální strany byly otřesené vládním angažmá (ať už současným nebo předchozím), takže jedinou skutečnou protiváhou levému bloku bylo sílící hnutí ANO. Tím bych také částečně vysvětlil jejich úspěch. Velkou míru v tom samozřejmě hrálo i to, že Babišovci slibovali zametení s korupcí, což voliče jednoznačně trápí (již druhé volební období). ČSSD v tomto směru vůbec zafungovat nemohla, jelikož je dominantní vládní stranou v krajích (!!). Řada lidí přece vidí, jak krajští zastupitelé nakládají s veřejnými penězi.

Zisk ODS bych vůbec nepokládal za debakl, ale za střízlivý výsledek jejich vládního angažmá. Expremiér Nečas měl dějinnou šanci odstřihnout starou ODS od koryta a rehabilitovat pověst strany i tzv. pravicové politiky. Bohužel síla zákulisních hráčů byla silnější než on. Upřímně jsem čekal, že se ODS bude pohybovat na hranici 5%, jelikož partaj absolutně ztratila ideový směr.

TOP09 o sobě ráda říká, že je konzervativní stranou. Bohužel mi to tak nepřijde a působí na mě spíše kryptosocialis­ticky. Upřímně jsem překvapen jejich volebním ziskem, jelikož je to pro mě ideově naprosto nečitelná strana. Za volebním úspěchem spíše bude, pro mě dost nepochopitelné, charisma Karla Schwarzenberga. Straně naopak ubíral hlasy Miroslav Kalousek, ovšem bez těchto dvou silných osobností by o TOP09 zase nebylo ani slyšet. Kauza kolem ministra Drábka a špatně vysvětlené kroky ve zdravotnictví jasně ukázaly, že TOP09 se také potřebuje usadit a leccos si uvnitř strany vyříkat.

KDU-ČSL se do sněmovny vrací a je to dobře. Tradiční středový proud se silným akcentem pro rodinu v parlamentu chyběl. KDU jen přeji, aby se nezapletla do skandálů a tu bolestnou očistu počunkovské éry kvalitativně zúročila.

Velkými vítězi voleb jsou tři neparlamentní strany – Zelení, Piráti a Svobodní. Byť se do parlamentu nedostaly, hodně se o nich mluvilo, dosáhly na státní příspěvek a tak budou moci své myšlenky dále prezentovat. Věřím, že volič si k nim v příští volbách cestu najde snáž, jelikož se konečně etablovaly na politické mapě. Kultivovanost současných předsedů všech tří stran je totiž na mnohem vyšší úrovni než u těch parlamentních. Voliči jen potřebují vědět, že se jedná o subjekty dlouhodobé existence a jasné vize. U Zelených to už vědí, jen je třeba čas na to, aby všichni zapomněli na někdejší vládní peripetie bursíkovské éry a možná by straně prospělo i zbavení se neomarxistických a trockistických exotů typu Matěje Stropnického. Piráti by mohli mít šanci být alternativou ke středově smýšlejícím liberálům (zní to dost groteskně, ale jejich ideologická nečitelnost na mě působí tímto dojmem) a Svobodní jsou jednoznační pravicoví liberálové se silným otiskem libertarianismu (ani bych se nedivil, kdyby v sobě měla strana anarchokapita­listickou buňku). Ve své podstatě vlastně tyto tři stranu představují jedinou ideovou alternativu k tzv. zavedeným stranám.

Voliči ve volbách rozhodli tak, že by vlastně měla vzniknout jakási velká koalice. Ať už je Babiš čitelný nebo ne, díky jeho podnikatelské minulosti by měl být spíše představitel tzv. středopravé části spektra. Osobně mám pocit, že by se ANO mohlo profilovat jako agrárně-živnostnický subjekt, což byl tradiční prvorepublikový proud. V dnešním slova smyslu – hájit střední třídu (akademiky, živnostníky, lékaře, učitelé atd.), průmysl a zemědělství. Otázka je, do jaké míry se jim bude dařit v následujícím volebním období a zda dokáže ANO smysluplně naložit s obrovskou šancí a přežít všechny turbulence, které je čekají. Snad si i oni uvědomují, že volič touží po jediném – zklidnění politické situace, stabilizace režimu a odstranění korupce. Zkrátka – český volič touží po normalizaci.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

o kouření

13/10/2013 autor: OVV

Kouření je velké společenské téma. Absolutně není pochyb, že jakékoliv kouření čehokoliv je zdraví škodlivé. Ovšem nechme nyní stranou aktuální politickou otázku zákazu kouření a podívejme se na problém z trochu jiného úhlu.

Jak známo, inhalace tabáku nijak neovlivňuje vědomí člověka (ve srovnání s alkoholem, marihuanou či dalšími návykovými látkami) a jeho užívání ani není životně důležité. Touto optikou je tedy naprosto nesmyslné kouřit. Kardinální otázkou tak je, proč lidé vůbec začínají kouřit? V podstatě existují jen dva základní důvody. První je ryze společenský a druhý je požitkový (chuťový). Dle mého názoru společenský důvod zcela převažuje u drtivé většiny začínajících kuřáků. Již řadu let se o škodlivosti tabáku na kuřáka i jeho okolí ví, veřejně se o tom debatuje, přesto je cigareta pro řadu mladistvých symbolem vzdoru, nezávislosti a jakousi imaginární vstupenkou do světa dospělých. Tabáková past sklapne ve chvíli, kdy se rozvíjející jedinec stane závislý na nikotinu. Tato závislost se ovšem buduje několik měsíců, spíše let. Společenský tlak byl v minulosti vyvíjen prostřednictvím reklam a filmů. To není nic nového a současná legislativa proti těmto praktikám tabákové lobby podnikla záslužné kroky. Přesto je kouření především byznys a jako takový se během první třetiny 20. století masově rozšířil i mezi střední a zejména dělnickou třídu obyvatel. Úsměvná je historka o tom, jak si roku 1929 americký tabákový průmysl najal Edwarda L. Bernayse, zakladatele moderního PR, aby rozšířil užívání tabáku mezi ženy. Bernays tehdy využil sílící feministické hnutí a během průvodu ke dni nezávislosti si skupina najatých feministek zapálila cigaretu jako symbol sebevědomé a emancipované moderní ženy.

Druhý důvod kouření je ryze požitkový, tedy chuťový. Zásadní otázka ovšem zní – poskytují současné cigarety chuťový zážitek? Neposkytují. Jedná se o výrobky z toho nejlevnějšího tabáku, který je navíc drasticky chemicky ošetřen, aby v balíčkách cigaret tabák nevyschl a nestalo se z něj tzv. seno. A co se našeho trhu týká, je celkem jedno, jak se ty cigarety jmenují a do jaké cenové skupiny patří. Prostě smrdí všechny stejně. Přesto se jedná o nejprodávanější tabákové výrobky. Skuteční milovníci tabáku kouří buď kvalitní doutníky či kvalitní dýmkový tabák. To je ovšem zcela jiná forma kouření, kterou je třeba se naučit. Zajímavou alternativou k cigaretám je ovšem volný cigaretový tabák. Je ekonomicky výhodnější, uspokojí i chuťový požitek a hlavně nesmrdí (neplatí pro militantní odpůrce tabákové dýmu). Přesto se na poli cigaret nejedná o nejprodávanější formu výrobku. Proč?

Dnešní glosa vlastně není primárně o kouření a tabáku, ale zejména o lidech a společnosti. Kouření je totiž typickou ukázkou toho, jak snadno se dá společnost zmanipulovat a jak obtížně lidé hledají jakékoliv alternativní cesty. Jeden ilustrativní příklad: O již zmíněném volném tabáku k balení cigaret většina kuřáků svorně říká, že je skutečně lepší. Přesto ona většina jedním (zkráceným) dechem dodává, že neumí (nebo je nebaví) balit. Lenost! Oni radši pohodlně kouří hnůj než, aby se naučili rolovat cigaretu z kvalitnějšího materiálu. A to se tu prosím volá po přímé demokracii.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

o kateřině z.

08/10/2013 autor: OVV

Soukromý skandál náctileté naivní dívky, která se chtěla jeden večer „cítit dospělá“, se od včerejška solidně roztáčí a má potenciál zasáhnout nejvyšší patra české politiky. A to nejen z hlediska blížících se voleb do Poslanecké sněmovny. Hlavní aktérkou je totiž jediná dcera prezidenta Miloše Zemana. Morální integrita, slušnost a vytříbená etika – to by měla být naprostá samozřejmost každého uchazeče o prezidentský úřad, vlastně o jakýkoliv ústavní post, v jakékoliv vyspělé demokratické společnosti. Držitel takového úřadu totiž reprezentuje širokou škálu svých občanů. Tedy od pobudů, kterým je to jedno, až po elity, kterým by to jedno být nemělo. Tato reprezentace se neomezuje jen na prostor v domácích médiích, ale i v zahraničních, včetně zahraničních návštěv. A rozhodně neplatí argument, že naše země nikoho nezajímá, jelikož tady nejde o názor veřejnosti například ve Francii nebo Itálii, ale o názor státních představitelů či obchodních partnerů. Ti takové informace samozřejmě reflektují. Jen si uvědomme jednu věc – jak teď bude například manželka předsedy vlády Velké Británie, nebo nedej bože někdo z královské rodiny, reagovat na setkání s dcerou prezidenta republiky, která přiopilá mlsně pokukovala po souložícím páru na exhibicionistickém představení pornoherců?

Je to zkrátka ostuda. Ještě větší ostuda než Zemanova indispozice u korunovačních klenotů, která je spíše z kategorie úsměvných trampot hlavy státu, vzpomeneme-li toho, že dopoledne trávil na ruské ambasádě. Případ slečny Kateřiny Z. je těžká váha. Kateřina má od včerejška velký škraloup a oficiálních státních setkání či banketů už by se účastnit neměla. Prestiž Miloše Zemana tím zcela jasně utrpěla a trpí tím i prestiž občanů ČR. Otec alkoholik, dcera naivní trubka se sklony k pokleslé zábavě. Dva symboly současné české společnosti?

Dalším smutným rozměrem této kauzy je skutečnost, že to řada lidí bagatelizuje (nemyslím tím teď zcela opodstatněný černý humor). Kolik jsem již četl příspěvků ve stylu – „Nesouložila ani není nahá, nic se neděje.“ „Pokrytci! Vždyť každý byl mladý.“ V každé společnosti je skupina lidí, jejichž mravní uvědomělost se rovná absolutní nule, ale překvapuje mě hojnost těchto názorů a to zejména mezi mladými lidmi. Jsem stále ještě mladý také, ale ani před těmi 10 – 13 lety kritického dospívání by mě nikdy nenapadlo zajít na podobnou akci, jen abych to „viděl“ na vlastní oči. Je to otázka přirozené inteligence, morálky, zásad a mravní ukotvenosti. Slečna Kateřina toto zcela evidentně postrádá. Patrně jí v tomto směru nikdo řádně nevychoval.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

o podzimu

25/08/2013 autor: OVV

Ve vzduchu už je cítit podzim. Období platonických lásek, těkavých múz, sytých barev a zvláštní nasládlé melancholie. Jaký klid se rozprostírá na duši, která spolu s přírodou prožívá ukládání k zimnímu spánku! Ranní i večerní mlhy pokrývají známá panoramata městské scenérie, podzimní plískanice neustále přinášejí čerstvý vlahý vzduch a teplota udržuje smysly ve střehu.

Rozrušení přírody z příchodu konce jednoho cyklu se pak přelévá do zjitřené mysli, která všemi doušky hltá neopakovatelnou atmosféru ojedinělého ročního období. Podzim přeje básníkům, skladatelům, spisovatelům i výtvarným umělcům. Přeje těm, kteří se dokáží radovat z jedinečné štiplavé vůně života.

podzimní nusle

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

o státě

09/08/2013 autor: OVV

Stát není problém! Stát je dějinným evolučním procesem. Jakékoliv pokusy o destrukci státu jako instituce vedou k anarchii, k rozvrácení a zániku společnosti i její kultury.

I když se současní teoretici anarchokapitalismu snaží obhájit svou tézi o neinvazivním volném společenství občanů, kteří by spolu žili bez potřeby státního aparátu, stejně se, jen jinak řečeno, jedná o formu státního zřízení, jelikož by byla zachována ta nejzákladnější funkce – právní systém. Zjednodušeně řečeno – závazná pravidla k soužití spoluobčanů na daném území. Jen a pouze stát dokáže upravit vztahy mezi větším počtem sobě cizích občanů, kteří cítí jakousi nehmotnou sounáležitost se svým etnikem. Jen institut státu dokáže vyvažovat a udržovat společenskou rovnováhu. Otázka je totiž jednoduchá: Co se nabízí kromě státu? Kmenový svaz, rodina, přátelství.

Současným problémem tedy není instituce státu, nýbrž nedokonalý právní systém a složky stát tvořící. Přebujelá a neefektivní státní správa, klientelistické skupiny napojené na státní finance a naprostá arogance vládnoucí třídy. Je strašlivý omyl, když si někdo myslí, že zrušením státu tyto problémy vyřešíme. Je to krátkozraké, jelikož by okamžitě vyvstaly problémy nové. Člověku žijícímu ve státu zcela neznámé a těžko pochopitelné.

Často se setkávám s tím, že se problém řeší z druhé strany. Například školství – posledně jsem zachytil názor, že by bylo dobré školství zrušit, jelikož vychovává „stádní“ občany. Je to názor ryze politicky, ale zanícenému ochránci vlastních práv už nedojde, že zrušením plošného vzdělávacího systému by okamžitě upadla jazyková kultura a soužití napříč regiony by brzy začalo být mnohem složitější. A tak nějak by to bylo i se zrušením státu. Osobně si myslím, že v Evropě nemusíme vůbec nic rušit. My potřebujeme reformovat. Je to náročnější, ale je to výhledově správné řešení.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

o agresivitě

25/07/2013 autor: OVV

Druhá světová válka zanechala v duši evropské společnosti nezacelenou ránu. Šok masového ničení, spojený s ďábelsky promyšlenou mašinérií nacistické propagandy, ani po více než půl století zcela nevyprchal. Jedním z důsledků sebezpytování z příčiny válečných běsů byl odklon evropské společnosti od agresivity směrem k pacifismu. Násilí plodí násilí! Jedno z okřídlených hesel posledního půl století.

Agresivita má mnoho poloh. Ničím a nikým nekontrolovaná dokáže napáchat nevratné škody, ovšem pokud je pod kontrolou, dokáže být společnosti prospěšná. V první řadě ovšem nesmí trpět společnost pocitem viny a měla by být expanzivně orientovaná (například v kulturním či ekonomickém směru). Udržení agresivity ve správných kolejích pak pomáhá disciplína a morálka (například důraz na řádné vzdělání a vštěpování etických a mravních zásad). Ovšem je třeba si všimnout, že s nástupem a prohlubováním pacifismu se z evropské společnosti pozvolna apel na disciplínu i morálku vytrácí a vítězí přístup „každý má právo si dělat, co chce“. V takových podmínkách je čím dál složitější vést rozumnou a věcnou diskuzi a je stále složitější prosadit jakýkoliv veřejný zájem, kterému by společnost měla i něco obětovat. Nedostatek disciplíny a morálky má však fatální důsledky ve vztahu k agresivitě.

I když se řada politických hnutí snaží zcela vytěsnit agresivitu z veřejného prostoru, nikdy se to nemůže plně podařit, jelikož ta je naprostou přirozeností každého člověka (záleží jen na míře a podobě). To je, bohužel, fakt, se kterým žádný sociální inženýr nic nezmůže. Je tedy mnohem rozumnější agresivitu ovládat, ovšem jak, když společnosti začíná scházet disciplína a morálka? A navíc, když je skoro každý přesvědčen, že má právo si dělat co chce?

Agresivita si svou cestu vždycky najde a společnost, která jí nebude schopna vnitřně čelit, jejím běsům nakonec podlehne.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

o egoismu

19/07/2013 autor: OVV

Sebestřednost je přirozenou součástí člověka. U někoho se projevuje v míře větší, u někoho v menší. Vedle obecně známých negativ má ovšem sebestřednost i pozitivní účinky – například otupuje soucit. A co je na otupělém soucitu dobrého? No jen si představte, kdybychom byli všichni soucitní ke druhému a obětovali se pro něj. Vždyť to by celé lidství stálo na místě a možná by už dávno neexistovalo. Sebestřednost má v lidském světě pevné místo. Jedná se ovšem o vlastnost rozporuplnou, jelikož jak už to u lidí bývá, vyvěrá také na povrch ve svých záporných rovinách a šoky, které okolí působí, často přehluší ta drobná pozitiva nutné sebestřednosti.

Přehnanou sebestřednost bychom mohli nazvat egoismem. A ještě nikdy se za poslední staletí evropské civilizace nestalo, aby byl egoismus schvalován s tak masovým pochopením. V předchozích staletích měli lidé stále na zřeteli, že je potřeba se obětovat Bohu. On byl jejich průvodcem, jejich spásou, pramenem lásky a života. V 19. století Boha vystřídal národ a kolik lidí pod promyšlenou tíhou národovecké propagandy obětovala svůj život za jakýsi vyšší cíl! Nesmíme zapomenout ani na obětování svého života za nejspravedlivější společnost, ve které jsou si všichni rovni. Koncept „vyššího životního cíle“, života pro pospolitost, je v naší společnosti již několik desítek let mrtvý. Naopak se hlásá, že každý je sám sobě Bohem (!!), každý má právo na sebe a svůj život. Odhadnout důsledky takového myšlení je nemožné. Nelze věci předpovídat, pokud člověk nemá mystický dar vidění budoucnosti, jaký známe z pravěkých a starověkých náboženských obřadů.

Příběh egoismu, jakožto myšlenkového hnutí, má své kořeny již v humanismu. Vždyť již doslovný překlad tohoto termínu by měl znít: člověčismus. Zájem o člověka se tenkrát odehrával v úzké skupině intelektuálů a pozvolna si razil cestu mezi nejširší masy. Ovšem cesta poznání se nedala zastavit a v průběhu věků došlo k několika zásadním intelektuálním výkonům, které utvrzovaly v tom, že člověk v sobě skutečně má něco nadřazeného, cosi božského, což dodalo lidem pocit legitimity pro výraznější zásahy do přirozeného koloběhu přírody. Osvícenství, které definitivně uzavřelo evropskou etapu „slepé víry“, pošťouchlo egoismus k nevídanému rozletu. Stalo se tak v 19. století, kdy celé kulturní hnutí čerpalo svou sílu z intelektu člověka. Vrcholem byl vznik moderního umění, které (ve zkratce řečeno) oslavuje jedinečnou genialitu umělce. Obdivuje jeho subjektivní vidění a hltá jeho duševní pohnutky. Ti nejlepší umělci jsou pak předmětem pečlivého zájmu sběratelů i badatelů. Ať už svým dílem jakýkoliv umělec říká cokoliv, okolí vždy obdivuje umělce skrze jeho dílo.

Egoismus plně zakotvil ve společnosti prostřednictvím literárních a od druhé poloviny 20. století zejména filmových hrdinů. Vedlejším produktem je pak tzv. showbyznys, který tvoří skupina filmových, hudebních, sportovních a uměleckých hvězd. Touhou lidí se stalo vyrovnat se svým výjimečným vzorům! Moderní kultura rafinovaně vystavěla a definovala kult člověka jako všehomíra, který post-moderní kultura nadále opečovává a prohlubuje. Toto je onen pověstný duch doby.

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

O ponožkách

16/07/2013 autor: OVV

Tažení módních znalců proti ponožkám v sandálech dost často sklízí zkažené plody. Vždyť kolik lidí má problémy s plísněmi, špatnými nehty či dalšími kožními nesnázemi na nohou? Kolik lidí potřebuje, aby jim noha v letních parnech svobodně dýchala, ale přesto nechce své neduhy ukazovat na veřejnosti? Takoví lidé pak sklízejí posměch a jejich módní hřích se stává zlomyslným internetovým terčem zarputilých bojovníků proti kousku textilu na noze.

A jsou tu pak ještě lidé ostatní. Spolujezdci v MHD a občané míjející se se zaraženými pohledy do země na ulici. Upřímně musím říct, že se nerad dívám na nemocná chodidla svých spoluobčanů. A že jich v těchto letních dnech potkáte ve městě spoustu!

Brojím proto proti bojovníkům za sandály bez ponožek, protože jejich krátkozraké konání vede v řadě případů ke zkažené chuti k jídlu.

VOLNOST PONOŽKÁM!

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

O minulém čase

07/07/2013 autor: OVV

Při čtení článků o umělcích nebo historických osobách se velmi často setkávám s tímto obratem: „V roce 1910 přichází XY do Paříže a začíná objevovat francouzské moderní malířství.“ Upřímně musím říct, že trpím! Autoři takových řádků, což by automaticky měli být lidé sečtělí a s darem pro jazyk, neumí správně použít prostý minulý čas. A přitom to v češtině máme tak úžasně jednoduché!

Bez komentáře | Kategorie: úvahy. | Tag:

← Starší příspěvky

Novější příspěvky →