Ondřej Vratislav Vyšehradský

Tagy: recenze

Vlastimil Vondruška – Přemyslovská epopej

15/04/2014 autor: OVV

Právě jsem dočetl tetralogii Přemyslovská epopej od Vlastimila Vondrušky a zažívám z toho zvláštní pocit prázdnoty. Nasákl jsem do sebe skoro 2500 stran, ale nemám moc, na co bych vzpomínal. Možná na úvodní dramatickou scénu, kdy mladý Přemysl I. Otakar uháněl zasněženou krajinou zachránit svého mladšího bratra Vladislava Jindřicha. Ještě bych si vybavil šarvátky krále Václava s Mongoly, ostatně, hezká byla i bitva u Lehnice. Dílo se zkrátka příliš silnými momenty nemůže chlubit. Navíc postavy jsou poměrně dost ploché, včetně panovníků, o kterých to celé je.

Přesto mě to bavilo číst. Tato jednoduchost a plynulý vyprávěcí styl je příjemný a odpočinkový. Zkrátka relax na dovolenou. Jediný výrazně dramatický prvek měla tetralogie v tom, jak vyloží vraždu posledního Václava. Bohužel jsem byl stejně nakonec zklamán.

Troufám si tvrdit, že si tentokrát vzal Vlastimil Vondruška příliš velké sousto. Po dramatických dějinách přemyslovských králů jen encyklopedicky klouže. Je to daň rychlosti a množství, se kterou publikuje své knihy, většinou historické detektivky. Škoda, že Přemyslovskou epopej neuchopil jako svůj opus magnum.

Bez komentáře | Kategorie: osobní. | Tag:

Houpací koně: Everest /2013/

17/11/2013 autor: OVV

Je to už nějaký čas, co jsem si řekl, že přestanu psát o muzice. Nové album mé nejoblíbenější lokální kapely mě ovšem přinutilo tento soukromý slib porušit.

Houpací koně jsem plně registroval před deseti lety, kdy jsem slyšel na tehdy jediném progresivním pražském rádiu jejich singl Pecka z olivy z alba Písně z bistra. Příjemný alternativní rock s nehloupým českým textem a rozevlátou melodickou jiskrou mě zaujal. Dlouho jsem byl mezi svými přáteli jediný pre-hipster, jelikož tenkrát prostě frčel numetal, melodic punk-rock a hiphop. A ano, bylo to dokonce ještě v době, kdy „emo“ nebylo sprosté slovo a vysokorychlostní internet byl doménou rozmazlených Pražáků. O tři roky později už jsem si od kapely v backstage pražského Rock Café kupoval desku Tiché dny na klíši. Koně se vybouřili a v hitech jako 666 nebo Jack&Neal zavoněla nefalšovaná rock-popová písníčkařina. Pak se na nějaký čas kapela odmlčela a najednou v roce 2010 přišla s neuvěřitelně šmrncovní nahrávkou Hotel Palace. Charakteristickými se staly odlehčené vazbící kytary, vzpomínka na přelom 80. a 90. let, tepající rytmika a ještě silnější melodie něž kdy dřív. Ta deska je v podstatě nabušená hitama. Houpací koně mohli být poprvé za svou historii označeni jako ryzí indie-rocková kapela, což přesně vystihuje tři roky starou a stále trvající hudební „hipsterskou“ vlnu. Kapela se na ní dokonale veze. Hlavně i díky tomu, že pochopila sílu a důležitost správné mediální imidž. Z pozdních třicátníků v propoceném tričku a sandálech se stala kapela mladších čtyřicátníků (neplatí pro baskytaristu) v oblecích a ošlehanými tvářemi ústeckých flamendrů. Platí to zejména pro frontmana Jirku Imlaufa. Toto všechno hraje roli v tom, že Houpací koně po dvaceti letech existence konečně zaujali pevné místo na mapě české nezávislé hudební scény. A díky novince Everest je jasné, že svou pozici nehodlají opustit.

Jak působil Hotel Palace často radostně a tanečně, tak naopak Everest je koncepční album v jednotné zasmušilé náladě šedivého Ústí. A je to neuvěřitelně silné album. Ve své hudební jednoduchosti a přímočarosti dokáže zprostředkovat jasné a čitelné emoce. Jedná se o další stupeň skladatelských kvalit kytarového kvartetu. Musím rovněž ocenit pokrok v hudebním výrazu kapely. Nejen ono „omlazení“ na Hotelu Palace, ale zároveň i neuvěřitelné zhodnocení dvacetiletých zkušeností na novince. Rozvážné a vyzrálé písně okořeněné prostými, ale o to více uvěřitelnějšími, texty. Jirka Imlauf zkrátka ví, že často je lepší říci méně než více. Z nejsilnějších jsou pro mě: Z popela, Neber, Pomoz a Everest. Zapomenout bych neměl ani na skvělou Desire city, kterou kapela vypustila letos v březnu jako singl. Píseň se ovšem na desku nevešla a nutno říct, že koncepčně by se tam ani nehodila. Funguje jako jakýsi předěl mezi Hotelem Palace a Everestem a zároveň slouží jako první klip k trilogii z dílny šikovných filmařů IDEAMAKERS. Klipy: Desire city, Vteřina, Everest.

Kromě samotných písní se na znovuzrození kapely výrazně podepsal i zvukový inženýr a producent (?) Jan Brambůrek, jehož ucho definovalo i novinku Everest. Po zvukové stránce se jedná o skvělou profesionální práci, absolutně neměřitelnou s předchozími nahrávkami točenými u Ondry Ježka ve studiu jáMOR. Nejen, že si kapela tzv. sedla, ale zároveň našla i svůj zvuk, se kterým navíc dokáže kreativně pracovat. Houpací koně jsou nyní kapelou středního věku, která na české nezávislé hudební scéně chyběla. V jejich hudbě je hodně z amerických raných 90. let, které se díky retro vlně opět staly moderními, zároveň je tam dost z typické české melancholie, do které si můžeme promítnout vlastní zážitky. Písně z bistra byly kdysi kolekcí písniček pro svádění rozvedených servírek. Náladu tohoto sloganu cítím i z Everestu, akorát že nyní už všichni víme, že tyhle příběhy nemusí končit bezstarostně nebo šťastně. Až zase budu zavírat nějaký bar a naleju do sebe poslední smutné pivo, pustím si cestou domů Everest. Možná se nakonec probudím v Ústí na nádraží.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag: ,

Planety – Peklo, peklo, ráj /2012/

26/04/2012 autor: OVV

Jestli mě nějaká česká deska za posledních pár let totálně položila na znak, tak je to Peklo, peklo, ráj od kapely Planety. Neskutečně silný písničky, skvělej autentickej zvuk, v pohodě český texty a naprostá uvěřitelnost. Ta občasná hudební rozevlátost je mi úplně fuk, protože to, jak ta deska vnitřně šlape, jakou má sílu a náladu, mě naprosto odzbrojilo. Jsem zatíženej na český kytarovky devadesátejch let ala Priessnitz, Prouza, MilionSedm nebo Houpací koně. Planety naprosto důstojně vpluly do vod jejich stylu a dokonce ho ještě dokázaly posunout o generaci dál. Jsou líp poučený kytarovou vazbou ve smyslu Sonic Youth, čerpaj z aktuální písničkový estetiky. Ale veškerý srovnání jsou pomerně zavádějící, protože Planety natočily svébytnou desku. Je to neuvěřitelně lidská nahrávka, která v době chladně vypočítanejch matematickejch kytarovek nebo elektronickejch projektů pohladí fanouška po duši. Rozhodně doporučuju! Ke stažení zdarma >>

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

A Banquet: Breath /2012/

08/04/2012 autor: OVV

Předem chci říct, že A Banquet nepovažuju za žádnou vyhajpovanou „mrdku“, jak jim občas někdo říká. Beru je jako normální indie kapelu, která se prostě snaží dostat svojí muziku mezi lidi. Naopak je mi tahle snaha vlastně sympatická. Taky považuju za skvělej signál, že se dneska mladý a nezávislý kapely nebojí vyrazit se svojí muzikou za hranice. Každá taková cesta muzikanta nesmírně obohatí. Zjistit, jak se jinde dělaj nahrávky, je hrozně důležitý. Podobný jednání bych doporučoval hlavně zvukařům, který to s kariérou myslej vážně. Dělat aspoň na půl roku asistenta v kvalitním zahraničním studiu, nebo vyjet na nějakej zahraniční workshop, je cesta, jak českou zvukařskou školu posunout dál.

Nová deska pražskýho tria měla v médiích vynikající úvod. Půlka se natáčela u renomovanýho producenta Steva Albiniho v Chicagu. Naběry si kluci přivezli a svěřili je Borisu Carloffovi. Jeho jméno stojí v poslední době za řadou mladejch projektů. Výsledek se k nám konečně dostal.

Po zvukový stránce mě čekalo ohromný překvapení. Oproti zvuku předchozích demáčů dostala kapela řemeslně perfektní sound. Nástroje jsou čistý a čitelný, dobře rozložený ve spektru. Obzvláště mě zaujal zvuk basy. Na tuzemský nahrávky je, z mýho pohledu, výborně uchopenej a šťavnatej a velkou měrou charakterizuje výraz kapely. Zároveň jsem neregistroval fenomén domácího zvukařství: tzv. českou hajtku. Do jaký míry měl na výsledku výlet do Chicaga bohužel neumím posoudit, protože nevím, co všechno se tam nabíralo. Ke zvuku mám ale i výhrady. Opravdu nevkusný mi přijdou synthetizátory. Snaží se tvářit jako vintage 80´s, navodit atmosféru, do který se A Banquet stylizujou, ale spíš mám dojem, že se jedná o levnou náhražku (pokud se skutečně točilo na originální analogový nástroje, stalo se něco špatně při mixu). Nejsem ani příliš spokojenej se zvukem kytar. Opět se probudil typickej Carloffovskej podpis – kytary co nejvíc otupit, protože cokoliv ostřejšího by bolelo. Bohužel v některejch písničkách by potřebovaly kytary přitvrdit, aby aspoň trochu zněly.

A jsme u skutečnýho jádra nahrávky. Desce bohužel chybí to nejdůležitější – silný písničky. Z mýho pohledu je celý album jak neoslazená indie vata.. Ani jeden riff, ani jedna vokální linka, co by se mi vryla do hlavy, ani jeden refrén, kvůli kterýmu bych si rád písničku pustil znova. Nejvíc mě paradoxně zaujala akustická Fledgling, protože je prostě jiná než ostatní z alba. Za hit bych se neodvážil považovat ani pilotní singl Far Away. První co mě při jeho poslechu zaujalo byl zvuk a ne písnička samotná. Na ní jsem si musel chvíli zvykat a doufal jsem, že na desce najdu ještě lepší (a nebo aspoň minimálně stejně dobrý). Bohužel. Desku si můžete koupit v mp3 za 149Kč na Supraphonu, ale jestli Vás potěší si nedovolím odhadovat.

9 komentáře/ů | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Porcelaine People – Scrapes /2012/

15/03/2012 autor: OVV

Havířovská kytarovka Porcelaine People je pro mě objev posledních dvou dní. K poslechu jsou na netu dvě EPčka s rozpětím vzniku dvou let a je zajímavý sledovat vývoj kapely. Už na nahrávce z roku 2010 je v zárodku zachycenej jejich dnešní výraz, zvuk i přístup ke skládání. Ale dva roky jsou dlouhá doba a kluci svůj talent rozvinuli o kus dál. Současná podoba kapely mě baví. Jejich písničky i bezprostřední a neuhlazenej zpěv s jasně čitelnou emocí na mě jako celek funguje. Asi nejvíc jsem odvařenej z pecky No Weight No Height.

Při poslechu Broken Flowers jsem si vzpomněl na svojí někdejší lásku Engine Down. Nevim, jestli je kluci znaj, ale toho srovnání se ne a ne zbavit. Samozřejmě, že havířovská parta na přesvědčivost a řemeslnou brilanci americký party nemá ani náhodou – ale co není může být. Porcelain People ukázali, že na sobě umí pracovat a když pořádně zamakaj na přesnosti a celkový přesvědčivosti, může tu vyrůst další vynikající kapela..

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Wild Tides – Hearts On Fire /2012/

14/03/2012 autor: OVV

Hearts on Fire jsou pětipísňovou nahrávkou, kdy nejdřív máte pocit, že se jedná o nesourodou směsici nevyzrálý kapely. Zdání klame. Promyšlenej rukopis naleznete v drobnejch aranžerskejch i kompozičních úchylkách, který se EPčkem linou jako tasemnice. Spousta odkazů k rock´n´rollu, punku, country, blues, popu nebo surf-rocku je rafinovaně uložená ve zhuštěnejch a omezenejch dávkách. Žádnej z žánrů není uchopenej ve svý tradiční poloze, aby zůstal v hudbě Wild Tides jako ohyzdnej pomník vlastní neschopnosti. Z každý škatulky se totiž vystřihnul nějakej základní více či méně rozpoznatelnej prvek, kterej se důvtipně vložil do vznikající mozaiky kapelního výrazu.

Velkou devizou Wild Tides je údernost. Na nahrávce jí reprezentuje nebývale krátká stopáž všech skladeb. V průměru se vejdou do dvou minut, a přesto se nedočkáte ani za mák přímočarosti. Možná proto mi nahrávka přišla z počátku hůř uchopitelná a prvních pár poslechů jsem se musel trochu přemáhat. Posluchači se totiž nedostává naředěná esence pozitivního šílenství, ale pořádně silnej koncentrát. Otevřenou hudební mysl koneckonců potřebujete mít i když se na ně jdete podívat živě.

Asi nemá význam rozebírat podrobně jednotlivý skladby, každej si většinou udělá názor sám. Osobně bych jen doporučil zbystřit při úvodní Ready to Go. Na první poslech je asi nejpřístupnější, a zároveň se nejvýrazněji blíží živýmu výrazu kapely. Z nahrávky vybočuje i vážnější šlágr Us and No One Else. Mě dojmul svojí jemnou a citlivou dravostí, ovšem nikdy jsem nepochopil, nakolik je tesknej vokál podbarvenej zpěvákovou vrozenou ironií. I to je jeden ze základních poznávacích znaků formace. Jedná se totiž o sebeironii – a to je vlastně to, co je mi na kapele nejsympatičtější. Ne nadarmo je jejich frontmanem pábitel Kuba Kaifosz, kdysi známej jako nespoutanej blues-folkovej písničkář Karel Kunrt.

Wild Tides přišli s velmi výživnym nadžánrovym mixem. Jejich eklekticismus má ovšem notnou dávku originality a ve výsledku působí svěže a vyrovnaně. Pojítkem nahrávky není tradiční a obecně vyžadovaná jednolitá hudební vizáž, ale nálada a přístup ke kompozici. Právě v tomhle bodě se nebojím Wild Tides označit za pionýry post/modernismu na český hudební nezávislý scéně. Jelikož se jedná o čerstvej vítr, můžeme čekat reptání a setkat se s nepochopením, ovšem věrozvěsty, který to maj “těžký”, potřebuje naše hudební scéna jako upocenej člověk sůl.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Holden Caulfield: Inflate the Balloons /2012/

11/02/2012 autor: OVV

Byl jsem se podívat na křtu EPčka v Rock Café a dojmy si můžete přečíst zde. Nahrávku jsem si samozřejmě koupil, abych kapelu aspoň nějak hmatatelně podpořil a koneckonců, dost mě zajímalo, jak budou znít ze studia.

Největší problém  jejich živýho vystoupení, totiž absolutní nepřesvědčivost, je bohužel citelnej i na nahrávce. Je prostě slyšet, že se jedná o trio velmi mladejch kluků, ve kterejch třeba dříme nějakej talent, ale zatim vůbec neví, jak ho přednést s patřičnou finesou. Tu snad měl najít a vybrousit producent Boris Carloff, ale z mýho pohledu se to prostě nepovedlo.

Nahrávka nabízí šestici skladeb, z nichž dvě už po internetu kolujou delší čas. Zejména hlavní singl Merry Christmas Pauline, kterej se dočkal i nepříliš povedenýho klipu. Zbylý písničky ovšem chytlavost singlu nepřekročily. Jistou naději by měla skladba Meetingplace, ovšem selhává na nedotažený intonaci vokálu, nehledě na momenty, kdy je slyšet, že už jsou hlasivky poměrně unavený. Narážím na to proto, že se jedná o přímočarej britpop, kterej v sobě prostě nemá nic navíc, abych moh nedotaženej zpěv přehlížet (velmi dobře si uvědomuju, že je řada kapel, kde vokál hraje až druhý housle a nebo který povahou svýho výrazu vyžadujou jinej pěveckej výraz). Z ranku „silnějších“ skladeb pochází i čtvrtá Paranoid. Sází na tísnivou atmosféru, která se má posluchači zažrat do hlavy a navodit určitý nepříjemný pocity. V týhle písničce definitivně vylez další z velkejch problémů druhýho EP Holden Caulfield. Zvuk. Zdá se mi příliš tenkej, papírovej a zakřiknutej. Jako by se bubeník bál pořádně udeřit do bicích, jako by se kytarista bál pořádně vytáhnout kytaru. Do určitý míry za to vinim i producenta. Osobně si myslim, že Paranoid je ten styl skladby, kde má dominovat mohutná kytarová stěna podpořená hutnejma rockovejma bicíma. Úder a nástup kapely by měl posluchače odfouknout, stejně tak na koncertě.

Hrát britpop znamená přijít se silnou melodickou linkou. Bohužel na nový nahrávce Holden Caulfield je takovejch momentů málo. Vlastně kromě refrénu Merry Christmas Pauline si na žádnej jinej nevzpomínám. Zdá se mi, že ta publicita, která se kolem kapely v posledních týdnech strhla je poměrně předčasná. Ve výsledku může poškodit i je samotný, protože se dostanou do širšího povědomí jako relativně mdlá a nudná kapela. Ale jak jsem psal v reportu z koncertu – za rok může bejt všechno jinak.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Zwei EP /2011/

07/01/2012 autor: OVV

Pražský indie-folkový duo Zwei konečně vydalo, mnou dlouho očekávanou, nahrávku. Sice se jedná jen o dvě písničky, přesto obsahuje jeden z písničkářskejch klenotů uplynulýho roku. Tím mám na mysli naprosto svěže znějící i producentsky dotaženou skladbu Lay Low. Píseň opřená o silnej kytarovej riff, kterej má svý kořeny v rock'n'rollu, podporuje výborně vybroušenej refrén. Měl jsem to štěstí pozorovat počátky písničky, tenkrát se jmenovala Coast a možná jí ještě najdete někde na youtube. Už tenkrát mě zaujala svojí energií. Pak ji kluci přepracovali, ztratila svůj původních nádech a já si řikal, že je to škoda. Atmosféra ve studiu ale písni prospěla a za přítomnosti vynikajícího a ostřílenýho bubeníka Honzy Janečka získala zase na někdejší síle. Při vygradování refrénu se sice nemůžu ubránit dojmu z příliš okatý inspirace kapelou Junip, ale za zásadní problém to nepovažuju. Každej je něčím ovlivněn a zbytek písně má jednoznačně vlastní tvář.

Nadšení ovšem vyprchalo během poslechu skladby Sarajevo. Byť se jeví úvodní riff ještě o chlup silnější, refrén je výborně rozfrázovanej a snadno zapamatovatelnej, tak po úvodu se písnička zacyklí ve stejnym schématu a nikam už se nerozvine. Což je škoda. V tomto případě by možná kapele prospěl nějaký pohled z venčí. Ona mi ta vyklidněná a uvolněná pasáž nepřijde tak silná, aby se v písničce víckrát opakovala. Upřímně jsem čekal stejnou erupci emocí jako v Lay Low, ale dočkal jsem se jen slepýho náboje.

Zvuk kapely pochází ze studia Psáry, který se celkem solidně začíná zabydlovat na mapě český nezávislý muziky, a kvalitativně mu nelze nic vytknout. Z hlediska osobního dojmu si myslim, že by Zwei víc prospěl špinavější nádech, aby dokázal jejich nahrávku líp náladově zařadit. To už ale bývá kolikrát práce producenta. Zwei by si do budoucna měli někoho sehnat.

1 komentář | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

High Five: Dear Anna EP /2011/

04/12/2011 autor: OVV

High Five se zhruba před rokem uvedli singlem i výpravnym klipem Our kingdom, o pár měsíců později vyšel velmi sympatickej klip k písničce Lost years a za dalšího půl roku natočili singl Wake up a opět připravili klip. Snaha se samozřejmě cení, ale mě vadilo, že ta nahrávka nebyla po technický stránce dotažená. A vzhledem k tomu, že jejich styl se dá nejlíp označit jako anglicky zpívanej českej rock/pop je ona pověstná přesvědčivost nutnější než kdy jindy. Před pár dny vrhli kluci do světa novou nahrávku Dear Anna. Ani v tomhle případě se nejedná o materiál, kterej by mě uzemnil. Nutno ale podotknout, že je nahrávka mnohem usedlejší, zralejší a promyšlenější.

Při bližším ohledání můžu sdělit následující: Konečně je cejtit, že kapela funguje jako celek a dokázala ze sebe dostat nejvíc, co momentálně mohla. Úvodní Dear Anna a druhá Time to change jsou po producentský stránce mnohem bohatší než dřívější nahrávky. Ubralo se na přímočarosti, navíc se setkáte i se smyčcema (a znějí moc dobře). Rád bych ještě vypíchnul, že ten nedointonovanej vypjatej zpěv na konci Time to change mi přišel velmi sympatickej a přibarvil emoce. Třetí Take a mirror považuju za takovej šotek. Syňtáky sice dneska frčej, ale přece jenom v poněkud promyšlenějších harmoniích, rytmech a hlavně zvuku. Celková stavba třetí písničky z EPčka je ale tak blbá, až by to ty rádia mohly i vzít. Čtvrtá Gasping je taková ta „fajn“ písnička, která brzo přestane bavit. No a poslední je zařazená Wake up bez jakejchkoliv úprav. Největší slabinou nahrávky je vokál Jana Richtera. I on se sice o dost zlepšil, ale pořád tam slyšim mezery v přirozenosti artikulace a výrazu. Ovšem nejedná se o nic, co by nahrávku deklasovalo. Spíš jí nevyzdvihuje.

High Five natočili příjemnou a nekonfliktní nahrávku. Na jednu stranu si cením snahy a progresu kapely, na druhou stranu mi přijde dost rádiová (rozuměj jako kulisa k denní činnosti). A to za poslední roky samozřejmě chytlo spíš pejorativní nádech. Neříkám, že takový projekty jsou špatný, jen to prostě neni nic pro náročnějšího posluchače. Ale těch je bez tak mnohem míň. High Five prostě cílí na jinou skupinu. Ale myslim, že na Hudební masakry to ještě neni. I když Eddie Stoilow se tam už dostali. Tohle přirovnání jsem si uvědomil, kdy jsem viděl na koncertech zpěváka Honzu v tý pseudovojenský čepici a spojil si to, co obě kapely hrajou. Eddie Stoilow jsou taková ta ostřílená rádiová kapela, která občas předskočí někomu slavnýmu, zahraje na nějakym podnikovym večírku a bulvár o někom z nich občas napíše, že se někde vožral. Rádia asi dělaj slávu. Což mě vlastně přivádí k odpovědi na otázku, proč to vydali u Český Muziky…

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Coldplay: Mylo Xyloto (2011)

27/10/2011 autor: OVV

Parachutes (2000) a A Rush of Blood to the Head (2002). Dvě desky, kterýma se Coldplay vyšvihli mezi poprockovou elitu světa. Na debutu trhali srdce i mě. Senzační písničky Shiver, Yellow, Trouble nebo úvodní Don´t panic ve mně bouřily emoce. Na následující desce zase Coldplay vysypali z rukávu takový pop/rockový hity, až jsem si myslel, že se objevili nový Beatles (v případě Oasis jsem takovýmu přirovnání nikdy nerozuměl). Nesmrtelný písničky Clocks, The Scientist, In my place a God put a smile upon your face definitivně potvrdily proslulost „nový“ kapely z Británie. Na třetí řadovku X&Y se čekalo 3 roky. Turné a všechny věci okolo holt seberou dost času a energie.. Touhle deskou pro mě začíná úpadek Coldplay, ze kterýho se kapela neprobrala ani na letošní novince.

Coldplay nikdy nebyli o přílišný hudební progresivitě, ale uměli napsat pěknou písničku. Na prvních dvou albech v sobě navíc měli zajímavou jiskru. Hráli sice obehraný, ale zajímavě a s výrazem. Necejtil jsem z toho nic venkovního. Kapela si vytvořila vlastní svět, vlastní zvuk. Od alba X&Y nastala výrazná změna. V kapele je poprvý slyšet cosi cizího. Do alba najednou pronikly vlivy kapel, který zrovna frčely. Najednou se nasměrovali ke zvuku, kterej reprezentovali Bloc Party, Arctic Monkeys, Editors atd. Jen všechno v rádiově rock/popovym hávu pro masy. Zkrátka.. Coldplay začli sledovat co frčí. A navíc ty písničky přestaly bejt tak zajímavý. Například singl Speed of sound je jen trapnou variací na Clocks. Trvalo to další 3 roky a vyšlo Viva la Vida or Death and All His Friends. Kdyby se kolem desky nestrhnul humbuk s ukradenym motivem Joe Satrianiho, ani bych si to album neposlech. Singly mě nezaujaly vůbec.

Novinka Mylo Xyloto unikala postupně. Na FB zdi kamarádi přeposílali žhavý novinky s obdivnejma komentářema. Every teardrop is a waterfall je přitom nenápaditá odrhovačka. Teprve až na albu jsem pochopil, jak moc vyčnívá. Bohužel. Stejnej případ je se singlem Paradise. Kromě reklamní značky COLDPLAY k oběma písničkám táhnou krásný klipy. O tom žádná!

Album přesto nezačíná špatně. Pozvolnej rozjezd se přehoupne v dravou Hurts like heaven. Při jejím poslechu jsem si ale okamžitě vzpomněl na indie-rockový kapely z Ameriky. Hlavně v pojetí vokálů i melodie. Charlie Brown taky nepatří mezi slabší místa. Kolovrátkovej motiv z ní dělá aspiranta na další prosluněnej singl s pestrobarevnym klipem. Intimnější polohy na desce (Us Against the World, Up in Flames) jsou jen vybledlim stínem nejsilnějšího období kapely. Zvláštní písničkou je taky spolupráce s Rihannou ve skladbě Princess of China. Úlet do tanečnějších vod 90. let je tak trochu cejtit z celý desky, takže ta písnička na albu smysl dává. Na druhou stranu mi ale přijde symbolická v tom, že Coldplay už moc nevědí kudy kam, tak to prostě zkoušej i takhle.

Na novince kapela definitivně potvrdila, že její hudební směřování vychází zejména z aktuálních trendů. A tak si na jejich dospělou desku s nadhledem musim ještě chvíli počkat.

8 komentáře/ů | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

← Starší příspěvky