Ondřej Vratislav Vyšehradský

Tagy: recenze

Tata Bojs: Ležatá osmička (2011)

02/07/2011 autor: OVV

Nový Tata Bojs konečně po 10ti letech vydali desku, ze který jsem si cáknul do trika. Od začátku do konce se bavim.. Neni to kdo ví, jak geniální, ale je to šťavnatý, účelný a chytlavý. A o to mi jde. Ztraceni v překladu je nádhernej popík, ale rád mám i disco Opakování, rock´n´rollový 2031 nebo ebenovskou Písmenková. To album je neuvěřitelně pestrý a zábavný. Tak.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

I Like You Hysteric: Whatever (2010)

06/01/2011 autor: OVV

Indie-popová formace I Like You Hysteric se objevila na scéně v průběhu roku 2009. Vydala chytlavej singl Something to remember a natočila příjemnej klip k písničce Goodbye Audrey. Všechno pěkně svižně a kvalitně! 

Po několika měsících se ILYH přihlásili s novou nahrávkou Whatever (příhodně ji vypustili na sváteční den 28.října 2010). Líbí se mi, že najeli na svěží model EPček o několika silnejch písničkách, místo dlouhejch a převatovanejch desek. Další body u mě získávaj svym profesionálním uchopením. Což se ovšem neni čemu divit, když za projektem stojí zkušenej matador Andrzej Palec i talentovanej mladík Marek Kedzior, kterej na svý kvality upozornil již v pseudodekadentním spolku Dorian Gray´s Prosti­tutes.

Překvapením je již první skladba Limited, kde jsem poprvý slyšel Andrzeje zpívat v nižších polohách. Baví mě práce s rozmlženejma zvukovejma plochama, který drží pohromadě jenom basová linka a beat. V protikladu k éterickýmu pojetí stojí písničkovější a pro starší nahrávku kapely typičtější I Don´t Get It. Třetí skladba, The Year of the Tiger, sice staví na poněkud naivní vyhrávce, nicméně, právě proto má ambice se zakousnout do hlavy. Poslední písnička Spikey má už parametry klasický indie-rockpopový odrhovačky, která okouzlí svojí přímočarostí. Ovšem nadšení vyprchá stejně rychle, jako se vlilo do krve.

Místama slyšim na desce ozvěny The Cure (například druhá sloka I Don´t Get It nebo odkaz v textu Spikey: „I fall in love every friday“), ale rozhodně nemám pocit, že by se překračoval rámec inspirace. Osobně si myslim, že v týhle nahrávce bude víc lidí slyšet víc kapel. Whatever totiž přesně zapadá do ovzduší naší nezávislý kytarový scény, ale svym provedením jí značně převyšuje..

2 komentáře/ů | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Flash the Readies: Desert Station (2010)

01/01/2011 autor: OVV

Na konci listopadu 2010 vydala olomoucká kytarová parta Flash the Readies nový EPčko Desert Station (zdarma ke stažení). Tří písničkovou nahrávkou jsem se prokousával dlouho. Při prvním poslechnu mě překvapil odklon od strohejch říznejch kytar k delayům a bohatší prací s harmonií. Ze židle mě nadzvedávaly uvolněný a chytře napsaný basový linky. Celkově se kapela zvedla. Muzikantsky i písničkově.. Furt jsem ale nevěděl, co k tomu víc říct.

S odstupem jsem si nahrávku pustil znova. V první skladbě Ordinary falling od 1:26 do 3:30 cejtim lehce navinulou inspiraci od Death Cab for Cutie a jejich hitu I will possess your heart. Trochu nahořklou pachuť pak ještě písničce dodává samotnej závěr (od 4:00).. Nelíbí se mi ani harmonicky, ani aranže s klávesama. Druhej opus, Unarmed Army, na mě působí jako příliš dlouhý intermezzo. Skutečný jádro EPčka je pro mě až závěrečnej hit Susie. Skvěle napsaná písnička od začátku do konce. Takhle silnej, nenucenej a naprosto uvěřitelnej refrén bych od FtR nikdy nečekal.. Děkuju za něj! Bez okolků můžu říct, že je to pro mě jedna z nejsilnějších písniček za rok 2010 z pera český kapely.

Celkově mě novej výraz Flash the Readies oslovil. Ubralo se na řevnivosti a přidalo na muzikantský a písničkářský dovednosti. Doufám, že vývoj bude pokračovat a kluci svůj projev vypilujou.. další level by aspoň moh bejt bez zbytečně jalovejch pasáží..

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Niceland: God has her ways (2010)

09/12/2010 autor: OVV

Od doby, kdy Nicelandovi začali hrát v kapele kluci s post/hardcore kytarovky The Bliss, jsem se těšil na další desku. Čekal jsem posun na platformě stejně kvalitních rockpopovejch písniček. Posun hudební, zvukovej a výrazovej. Čekal jsem větší hudební zápal, kterej studeně profesionální debut pod taktovkou Yardy Helešice nemoh nikdy poskytnout.

Novou desku si vzal do rukou slovutnej Amák, někdejší basák Sunshine a současnej frontman dark-indie-electronickejch Night. Drobně při nahrávání ještě konzultovali Kay Buriánek ze Sunshine a Destroyer z The Prostitutes. Nominálně se vlastně jedná o hvězdnej trojlístek postav, který si na současný český nezávislý scéně vybudovaly poměrně silnou pozici. Jenže stejně jak dokáže hvězdnej Real Madrid zahrát totální tužku, tak i tři sudičky stojící u kolíbky novýho Nicelanda neměly ve všem šťastný ruce..

Novince nemůžu upřít písničkářskou kvalitu. Skladby The End, Song You Won´t Forget, Dry Your Eyes, Sleep At Night nebo I Won´t Give In mi přijdou i o chlup silnější než nejlepší věci z debutu. Špatný nejsou ani Good Enough nebo All In My Head. Na druhou stranu, elektro-hříčky Sexy Guys Don´t DanceI´m On Fire a I´ll Take Everything už mi ale přijdou, že zůstaly na půli cesty. Je sice příjemný, že se kapela pokusila žánrově přesáhnout svůj stín, ale písničky by se, dle mýho mínění, hodily spíš jako b-side k singlům.. (opět se tu vkrádá myšlenka, proč kluci nenatočili desku o 10ti písničkách. myslim, že by byla daleko silnější, kdyby se vyházela vata).

Novince nemůžu ani upřít producentskou kvalitu. Líbí se mi pár fíglů v nástupech refrénů (např. Song You Won´t Forget), i spousta elektro zvuků, který fungujou jako bohatej harmonickej podkres do jinak celkem přímočarejch, byť často efektovanejch, kytar. Třešničkou na dortu jsou krásný aranže smyčců v singlu I Won´t Give In. V tomhle směru si myslim, že má deska minimálně středoevropský parametry.

Co v mejch uších celou práci naprosto shazuje je výslednej zvuk alba. Při prvních dvou posleších jsem si řikal: K čemu to všechno je, když ta deska nehraje? Když nejsou refrény slyšet? Když to nemá dynamiku a bohatej plastickej zvuk? Když jsou bicí compresorem vytlačený, že zněj jako od Night, že jsou pěkný basový linky často rozplizlý a že kytary zoufale lapaj po vzduchu v přeřvanym středovym pásmu?

Bohužel v tomhle směru se o senzaci nejedná a přístup ke druhý desce Nicelanda je přes tu tlustou chlupatou deku zpackanýho mixu o dost složitější.. Škoda, protože písničky tam jsou pěkný.

3 komentáře/ů | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Grinderman – Grinderman 2

28/11/2010 autor: OVV

Poslední čtyři dny furt jedu novou desku Grindermana.. Projekt v jehož čele stojí Nick Cave.. Po skvělý první desce přišla ještě lepší druhá. Ty jo.. Hned otvírák Mickey Mouse and the Goodbye Man mě valchuje. Ta basová linka a napětí, který se vyvine v pořádně špinavej nářez. Celá nahrávka je nekonformní, ale přitom má hlavu a patu. Všechno korunovaný charismatickym vokálem.. Vlastní tvář a nálada. Hrozně mě to baví. Jak je to jakoby rytmicky i melodicky rozhozený. Prostě výlet do jiný dimenze rock´n´rollu..

GRINDERMAN: MICKEY MOUSE & THE GOODBYE MAN

P.S.: Slušej jim i ty jemnější kusy..

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Interpol vs. King of Leon

12/11/2010 autor: OVV

Obě kapely vydali podzimní desky.. A na obou kapelách je slyšet, která je z velkoměsta a která z venkova. Interpol hrajou šedivě posmutnělou muziku útočící na to deštivý v nás, zatimco Kings of Leon dávaj na odiv radovánky na seně ve stodole..

Na přímočarym rock/popu nespatřuju vůbec nic špatnýho, když je dělanej hlavou. A to KOL umí. Poslední deska mi ale nepřijde tak silná jako předchůdce Only by the night (2008), kde prostě byla každý písnička hit. Krom úvodní The End, prvního singlu Radioactivity a lyrický Pyro mě vlastně nic nebaví. Dobrá nálada je dycky fajn, ale nápady se trochu rozmělnily. Přesto si pořád myslim, že Kings of Leon v nadcházející dekádě zaujmou ve svym žánru velmi silnou pozici.

Na Radioactivity mě bere ta přímočarost. Dva takty sloka, dva takty refrén, dva takty sloka a pak rozvinutější refrén, bridge, konec. Všechno postavený na jednoduchym, ale dostatečně silnym riffu. A ještě k tomu ten klidnej drive..

Interpol natočili o dost vyrovnanější desku. Nevyčnívá z ní žádná silnější věc, všechno je pěkně rozprostřený a poslech je při procházce sychravou Prahou celkem silnej zážitek. V hlavě mi teda nejvíc uvízla pecka Lights.

Na Interpol pozvolna gradující skladba, která neskončí v jejich charakteristickym refrénu, jako třeba singl Barricade, ale pěkně se nese. Kytary se klenou, kopák s basou dupou do rytmu a ve vzduchu chrastí hajtka.

Obě desky jsou příjemný. Ale nemůžu říct, že by mě nějak víc zasáhly.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag: , ,

Bloc Party: Intimacy -2008-

05/10/2008 autor: OVV

V době, kdy hitparády válcovali Franz Ferdinand působil debut Bloc Party svěžím dojmem. Vynikající singl Helicopter se dokonce probojoval i do soundtracku Fify06, kde se každoročně sejde řada vynikajících interpretů (laťku nasadili už v roce 1997 Blur svým megahitem Song 2 nebo o rok později Fat Boy Slim). Druhá řadovka byla fanoušky i kritiky velmi ceněna, i když trochu nechápu proč.. pro mě to byla celkem obyčejná deska s pár skvělými skladbami, která akorát potvrdila to, co jsem slyšel o dva roky dříve. 

Zpráva o další desce Bloc Party jsem přešel bez zájmu. Tajemný singl Flux jsem ani neslyšel. Ale když už k tomu náhodnému setkání došlo, zůstal jsem po poslechu ohromen – – zatímco nový singl Franz Ferdinand jsem bohužel slyšel – – Intimacy je sakra odvážná deska. Naservírovat svým fandům absolutně něco jinýho není snadný. Přerod se nepovede každé kapele, ale v případě Bloc Party netřereba pochybovat o úspěchu. Jsou recenzenti, kteří desku charakterizovali jako velké prázdné elektronické nic a ti, kteří hltají každý Okeleho verš. Já si užívám zejména dynamiku ve střídání s rozjímavými baldami ze života současné megapole. Již úvodní Ares šokuje návalem kytarovýho vřeštění a valících se bicích. Žádný rovný trapárny ala theStrokes, ale pěkně zlámenej guláš. Singlovka Mercury zas v refrénu otevře zdymadla elektronických žesťů a jejich harmonická disharmonie příjemně přeleští bubínky mosazným kartáčem.. Známých postupů se dočkáme až ve třetí skladbě Halo. Přímočará úderná sloka se po pár taktech přeleje do basou polámaného refrénu s kytarama po stranách, aby se příběh v druhé polovině pozvolně dostával do rovných pozic. Parádní produkce. Skladba sype. Po úvodních párty skladbách přijde svítání na břehu Temže. Biko. Trojan Horse opatrně zvedne dynamiku, ale ten správný nášup přijde až v záverečném riffu, což neomylně znamená, že další příběh se ponese na klidnějších vlnách. Sings. One Month Off, Zepherus, Better Than Heaven a Ion Square už mě nijak nepřekvapily.. obecně mám problém pronikat do konců desek. Vždycky mám pocit, že to nejzásadnější se odehrává v první polovině.

Sumasumárum – – noví Bloc Party jsou sakra zajímavý. Pro mě deska uplynulýho měsíce!

httpv://www.y­outube.com/wat­ch?v=WYdyExUfI­bI

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Portishead: Third -2008-

08/04/2008 autor: OVV

Vstávat s citrónem v puse jak Thom Yorke v úvodní Kid A skladbě není nikdy nicmoc.. Po prvním čaji a pokusu o cornflakes (nebylo mléko) mi nezbylo než se v jeho společnosti projít promoklou Prahou.. nasmrádlou jak srst mokrého psa a po stý nechat všechny starosti na další den.. Nejsem si jistej, zda-li mám včerejší duševní disfunkci přičítat nedělnímu potěšení Edgarovo domácími bylinkami nebo nové ďábelské desce Portishead – Third. Pravda bude asi někde uprostřed, protože to spojení..

Ze zpěvačky na mě vždycky dýchalo něco zvrhlého. V pokřivené hlavě jsem si její postavu už kdysi vykreslil jako nevinné děvčátko s blonďatými copánky, velikýma vystrašenýma očima, kterou denně objíždí její kumpáni z kapely, aby do ní dostali ten pravý teskný feeling (teď jsem zjistil, že to je díky klipu k All Mine, podvědomé uložení). S žádným z těchto alb jsem se kvůli této averzi, nebo snad afektovanosti?, nikdy nesžil, ačkoliv nemůžu říct, že by se mi nelíbily. Po deseti letech se cosi změnilo. Emancipace pokročila, z dívek se staly ženy, ani Beth Gibbons už na mě nepůsobí jako ustrašená dívenka se zkrvavenou halenkou drženou před rozkrokem, ale spíš jako pomsty plná rozháraná duše, která si jako rekvizitu bere velký ostrý nůž, kterým všechny zvrhlíky vykuchá na těch nejcitlivějších místech. Hněv. Chladný hněv, žádné slitování. Do detailu promyšlená odplata za všechna ta příkoří, dokonale přesvědčená o vlastní pravdě.

Neuvěřitelně vyrovnaná první polovina desky (uvolněná v The Rip a přes Plastic pomalu gradující k báječné We Carry On) dojde zvratu v jemné skladbě Deep Water. Poprvé cítím cosi jako pochyby, naděje, že nejsem ještě zlým člověkem, když mi bylo učiněno toliko příkoří. V tomto kontextu mi pak singlová Machine Gun zní mnohem měkčeji. Spíše jako ospravedlní sebe sama s falešnou tvrdostí. Následující Small, Magic Doors a Threads už pak jen tlučou cínovými zbraněmi.

I když jsou mé pocity z poslechu oplzlejší, nechci tím říct, že NE! Rozhodně ANO. Atmosféra je k nezaplacení. Práce s řadou syntetyzátorů a elektronickou rytmikou, místy podpořenými šestistrunkou nebo klasickými „Portis“ bubny, je poměrně svěží věc v zavalení teplých jásajících párty kytar pomalu odplouvající retro veselé dekády. Místy až obskurní disharmonie, které se dostávají do podobně beznadějných chvil jako hrdinové amerických stříleček, rozlouskne jako Deus Ex Machina docela jiný motiv (Machine Gun). I když je hudba nasáklá chladnou holou místností, zpěvačka celému počinu dává příběh, ať je pro kohokoliv jakýkoliv. Pokud mohu srovnávat s naší ledovou královnou, tak to je přesně ten moment, který se Khoibě na Mellow Drama nepovedl. Ema je pouze statista Míškových partitur, pouze další nástroj a tomu někdo musí vtisknout duši..

19/20

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

← Starší příspěvky

Novější příspěvky →