Ondřej Vratislav Vyšehradský

Tagy: report

Akustický řez v Blues sklepě 30.4.2014

02/05/2014 autor: OVV

Akustický řez je písničkářský seriál pod taktovkou Marka Dusila. Jedná se o putovní akci po pražských klubech a tentokrát padla volba na Blues sklep. Nikdy jsem tam nebyl a prostor mě velmi mile překvapil.

Mojí zvědavost zaujal zejména Johannes Benz. Tentokrát vystoupil sólo a písničky, které jinak s kapelou získávají atmosféru, nápad i pocitový přesah, na mě samostatně příliš nefungovaly. Přesto má písničkář velmi zajímavý hlas a jeho projev na pódiu je nenucený a charismatický.

Bára Zmeková se na scéně již etablovala a její vystoupení začínají být zárukou kvality. Bylo to skvělé a s kontrabasem měly její písně pevnost, jisrku a jistotu. Skvělé!

Marek Dusil hraje nyní v kvartetu s kytaristou, perkusistou a kontrabasistou. Velmi příjemná sestava. Během prvních dvou písní si i sednul zvuk a dál už nebyl žádný problém. Bohužel jsem ale po pěti písních šel domů, jelikož bylo pozdě. Bylo mi to ale líto, protože Markovi písničky mám rád. Právě vydal nové album OCEAN. Mohu doporučit!

Bez komentáře | Kategorie: foto příspěvky., hudba. | Tag:

Rara Avis, Unique Figurines: Roxy /14.5.2012/

15/05/2012 autor: OVV

Ráno v posteli jsem přemejšlel, jakym způsobem napsat report ze včerejšího křtu nový desky Rara Avis. Mám zase vytasit omšelej názor na otřesnej zvuk v Roxy a opět konstatovat, že ani jedna z kapel nezněla ve vyhlášenym pražskym hangáru dobře? A nebo mám detailně rozepsat svůj názor na to, co kdo zase (u)dělal blbě, že mě to včera moc nebavilo?

Upřímně řečeno – přijde mi to všechno zbytečný. Je to totiž pořád dokola a na jedno brdo. Když to vezmu kolem a kolem, tak z tý párty jsem si odnes mnohem víc zážitků než ze setu obou kapel. Ať si to každej přebere po svym.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Hysterical party vol. 1 – Chapeau Rouge 28/04/2012

29/04/2012 autor: OVV

Prodlouženej víkend. Praha prázdná od domorodců a plná turistů – – moje pracovní sezóna. Sobotní večer ale ozřejmila sešlost pražský indie scény. Program byl vskutku bohatej. Oliver McGillick, Calm Season, Make My Heart Explode (nová kapela v níž působí Filip a Vlado z Toneless) a nakonec I Like You Hysteric. Do toho mezi sety naklikali z compu pár písniček Martyn (Holden Caulfield, Luno) a posléze Destroyer (The Prostitutes). Škoda, že nějakym setem nepřispěl i šéf newmusic.cz Petr Pliska, když už se přišel do Chapeau podívat.. (faktem je, že jeho hudební vkus je fajn a pár mixtejpů už taky udělal).

Dorazil jsem na poslední tři písničky Olivera McGillicka. Bylo slyšet, že se hlasově docela usadil. Respektive nabyl větší sebedůvěry a působí na pódiu mnohem přirozenějším dojmem. Jen houšť.

Calm Season opět předvedli standardně kvalitní set. Žádný výrazný výstřelky; sázka na jistotu. Songy, který už jsem slyšel tolikrát, že jsem to sledoval z povzdálí.

První přestávka. DJ set Martyna. Nálada v klubu byla dost rozvolněná, nabitej program získal hodinovej skluz a já už byl docela unavenej. Osobně bych byl radši za „klasickou“ dramaturgii večera, i když je nápad s dj´s mezi vystoupením kapel sympatickej. Jen by na sebe mělo všechno plynule navazovat..

Na první vystoupení Make My Heart Explode jsem byl zvědavej. Venku jsou jen dvě třiceti sekundový ukázaky a teaser na novej klip. Žánrovou škatulku ohraničuje působení Filipa a Vlada z Toneless, takže jsem rozhodně nečekal žádný intelektuální orgie. Vlastně jsem si šel poslechnout příjemnej uhlazenej moderní popík s rádiovejma parametrama, kterej cílí na širší nenáročný publikum. A přesně to jsem dostal. Mě se jejich vystoupení líbilo. Bylo to jednoduchý, přehledný, dobře poskládaný, poněkud předvídatelný, ale fungovalo to. Bubeník i basák kapelu hrnuli účelnym hraním, syntetizátory dobře vyplňovaly „kytarový“ frekvence, takže jsem pořád cejtil celou kapelu. Zpěv i zakřiknutej projev frontmana byl pro mě nejslabším článkem. Písničky jako takový mě nijak neotravovaly, pěkně gradovaly a já v nich cejtil daleko větší tah na branku než v Toneless. Výraz kapely je lehce ovlivněnej novejma synth Coldplay a vůbec celym tim britpopem po roce 2000, ale kluci tuhle hudbu prostě poslouchaj a maj jí rádi. Kde je problém? Samozřejmě, že ke mně vnitřně promlouvá poněkud jiná hudba (aby si to někdo nepřekládal tak, že jsem se z toho posral), ale myslím, že cíl, kterej si kluci vytyčili, dokázali v Chapeau sdělit kvalitním, srozumitelným a zábavným způsobem. Zkrátka jsem z jejich vystoupení necejtil, že si hrajou na něco víc než ve skutečnosti jsou..

Hodinová mezera a DJ set Destroyera. Věci, co pouštěl mě celkem bavili..

I Like You Hysteric se dostavili na pódium kolem 1h ráno a to už jsem si řikal, že neděle v práci bude zase „příjemná“ šichta. Přesto mi zvědavost nedala, protože poslední setkání s kapelou nedopadlo nejlíp. Musim říct, že úvodní Limited mě příjemně naladila. Bylo okamžitě slyšet, že kapela je v mnohem lepším rozpoložení. Novej bubeník už se s repertoárem zžil, kapela dejchala a hrála spolu. Bavilo mě to a špatnej dojem byl nahrazenej zase tim dobrym. Skvěle vyzněla i Commodore 64 z posledního EP. Premiérovej klip k písničce The Year of The Tiger působil na první dojem sympaticky, ale chce si to ještě v klidu dát později. Bohužel už bylo pozdě a během skladby I Don´t Get It jsem se vydal domů.. Na příští koncert se ale budu těšit o něco víc..

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Dirty Blondes, The Pooh, Gerda Blank: RockCafé, 6.4.2012

07/04/2012 autor: OVV

Včera jsem si potřeboval v RC vyčistit hlavu. Povedlo se a svý na tom měl i ostrej převejškovanej zvuk, kterej tak řezal do uší, že jsem na každý kapele moc dlouho nevydržel.

Gerda Blank jsou novozélanďani, který žijou v Brně. Předvedli poctivej zemitej rock´n´roll, co jde až na dřeň. Všechno sedělo jak mělo.

The Pooh hrajou v pěti a dost často se třema kytarama, což je docela nálet. I když bylo cejtit, že to nebyl „jejich“ koncert, předvedli kvalitní set. Jen se prostě kapely pořád drží starej problém. Na koncertě bylo slyšet trochu QOTSA, i když rozhodně míň než v minulosti. Myslim, že je to těma písničkama, který jsou sice dobrý, ale už poměrně starý. Přijde mi, že kapela tak nějak stojí na místě.. The Pooh snad letos vydají novou desku, jsem pln očekávání.

Dirty Blondes zrajou. Jejich rock´n´roll je veselej, energickej a bezstarostnej. Je to kapela, která chce pobavit, vyburcovat lidi k tanci a nutno říct, že na to jde dobře. Zpěvačka je vynikající frontmanka. Komunikuje s lidma, je neuvěřitelně charismatická a navíc sexy. To je koření, který kapelu naprosto odlišuje od ostatních, i když muzika Dirty Blondes není sama o sobě příliš originální a invenční. Ale zdá se, že o to jim ani nejde.. Je to prostě poctivej dravej rock´n´roll a včera to fungovalo skvěle.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

the.switch – Roxy, Praha 21.3.2012

23/03/2012 autor: OVV

Předkapelu jsem bohužel nestihnul. Bláhově jsem si myslel, že dorazit krátce před půl devátou bude stačit.. ale nestačilo.

Po krátký přestavbě pódia začal set the.switch. Jejich stage vypadala skvěle. Pekelná světelná show, jejíž součástí bylo i efektní svítící logo kapely. Místama jsem si řikal, že kdybych byl epileptik, asi bych ten koncert nepřežil. Dobře vypadalo i předsunutý pódium, na kterym byl zpěvák Štěpán v bližším kontaktu s obecenstvem, čehož aktivně celej koncert využíval. Až jsem měl pocit, že lidi prostě chtěj, aby je vyzval k hlasitýmu projevu. Že by to bez něj sami nezvládali. I zvuk byl v Roxy nečekaně kvalitní. Slyšel jsem čitelně a jasně každej nástroj a co víc, dokonce jsem i rozuměl deklamaci zpěváka – to je na Roxy zázrak! Po řemeslný stránce předvedla kapela naprosto bezchybnej výkon, což je v případě the.switch letitej standard.

Přes všechny pozitiva – vynikající stage, světla, výkon kapely i čitelnej zvuk – jsem měl z koncertu trochu rozpačitej pocit. Není to o tom, že bych nutně chtěl něco pohanět, ale skutečně jsem během vystoupení necejtil tu pestrou škálu drásavejch emocí, tu bezprostřední dravou energii oscilující mezi machismem a sebelitováním, kvůli který jsem se do kapely před lety zamiloval. Je to věc vkusu. Působilo to na mě všechno příliš chladně a vypočítavě. Otázkou ale je, na kolik ve mně tenhle pocit vzbuzovalo sterilní prostředí Roxy. Nejvíc na mě fungovaly starý skladby z alb Beautiful a Svit. Naopak skoro u všech z Na dosah I i II jsem byl zklamanej. Atmosférický skladby z třetího dílu mi přišly celkem fajn. Silně na mě zapůsobila hitová Hyena.

Celkově musim konstatovat, že jsem navštívil podařenej klubovej koncert vyzrálý kapely, která se nebojí divákům naservírovat něco novýho. Myslim tim jenom to, že the.switch nezůstali na místě a nebojí se ani pořádný a kvalitní vizuální show. Naplňujou tim moje představy o moderní rockový kapele a mě osobně tím trochu vynahrazujou to, co už v materiálu posledních tří EP tolik necejtim.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Niceland, Rara Avis: Rock Café, 29.2.2012

01/03/2012 autor: OVV

Jsem opravdu moc rád, že se můžu podělit o pozitivní koncertní zážitek. Odcházet z produkce nadšenej bych si přál pokaždý, když se někam vydám.

Půlka současný kapely Niceland se rozhodla ukončit činnost a včera proběhla v Rock Café rozlučková akce s odpadlíky. Skoro by se dalo říct: výrazná společenská akce (v rámci pražský indie scény), pietní shromáždění davu, jen ty věnce a svíčky se nechaly na hřbitově, protože Niceland jako projekt ještě nezazpíval poslední verš.

Večírek otevřel pár minut před 21h dark-indie kvartet Rara Avis. Slyšel jsem je živě asi po roce a byl jsem naprosto ohromenej, jak na sobě kluci zamakali a jak se vyhráli. Kapela fungovala a byla schopna sdělit svůj výraz bez problémů. Co víc k tomu napsat? Zbytek už je prostě na fanoušcích a často i na zvukaři. Jen klukům přeju, aby dotáhli novou desku. Jejich muzika vyžaduje pečlivější posluchačskou přípravu, takže nový songy jsem si neužíval tolik jako ty starší.

Něco po 22h odbubnoval začátek setu Nicelanda odcházející bubeník Boodya. Kapelu přivítali diváci jásotem a už se odstartovalo starším hitem Sanity. Hitem – – u toho bych se rád zastavil. Jaká písnička Nicelanda vlastně není hit? Jestli se nějaký kapele nedostává silnejch melodií, je to možná tim, že Michal Motyčka uhranul Múzu natolik, že všechny nápady přenechává jemu.. Skutečně – Michal je podle mě jeden z nejtalentova­nějších mladejch songwriterů na český indie-rockový scéně. Jeho hudební rejstřík sice leží na Západě (indie-rock tady bez tak má velmi slabý kořeny) a možná to leckoho otravuje, ale já mám jeho songy skutečně rád. Pro napětí, dynamiku, sdělení i ty zapamatovatelný refrény! A co zbytek kapely? Když před lety začali hrát, byl jsem v Matrixu na jejich prvním koncertě s tehdy novym basákem Přemkem. Nebylo to nic moc a trvalo ještě nějakou dobu, než se celá kapela usadila, ale povedlo se. Nový muzikanti vtiskli Nicelandovi klubovejší tvář a dokázali natočit vyzrálou desku, i když dodnes nejsem za dobře s jejím zvukem. Kluci navíc jezdili koncerty, kde získávali cenný muzikantský zkušenosti a nebáli se šířit svojí muziku mezi nový posluchače. Zkrátka – urazili kus cesty a jejich úsilí jsem si včera v Rock Café plně vychutnal. Vystoupení rostlo. Po trochu vlažnějším začátku zhoustla atmosféra i v publiku a konečně se reagovalo na energii pryštící z pódia po litrech. Kapela šlapala skvěle! Vlastně je mi i líto, že v současný podobě končí..

Koncept večera byl vzpomínkovej. Na plátně se střídaly fotky kapely a mile na mě zapůsobily i záběry s někdejším basákem Pavlem. Zapomínat by se nemělo nikdy.. Oceňuju i nápad zahrát živě klipový songy s jejich promítáním na pozadí. Zejména Sleep at night vyzněla v tomhle směru velmi dobře. Rozlučkovej set kapely byl plánovanej s delší stopáží, což je naprosto pochopitelný, ale já stejně vydržel akorát prvních 45 minut. Pak už jsem se musel jít hydratovat na bar a prohodit pár moudrejch slov – – jak jsem psal – – byla to i společenská událost. To je ale tak vždycky, když něco významnýho končí nebo něco nadějnýho začíná..

Držím Michalovi, Přemkovi, Boodyovi i Kulymu palce v další hudební cestě. Líbí se mi na nich, že se vyvíjí. Nebojí se experimentovat, hledat nový cesty a posouvat se dál.. Za to má v podstatě každej umělec můj respekt a obdiv.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Negero, Glitchtet, Wonderdust: Chapeau Rouge 16.2.2012

23/02/2012 autor: OVV

Na koncert jsem se nesmírně těšil. Jednak jsem se asi před půl rokem zamiloval do Glitchtet a pak mám hrozně rád Negero. Wonderdust jsem živě neslyšel nikdy, takže to byla dobrá příležitost k seznámení.

Jako první vystoupili právě Wonderdust. Jedná se o velmi zajímavou fúzi písničkářský indie-elektroniky a virtuózní kytarový onanie ala Steve Vai. Zpěvačka předvedla trochu nesmělej, leč roztomilej výkon, klučina za mašinkama pouštěl vybraný samply a kytarista Criz Bernat celou show pojal jako ukázku svejch instrumentálních schopností. Kladl jsem si otázku, jakej je vlastně koncept. Nápad je celkem sympatickej, ale myslim, že to písničkářství se s tou kytarovou smrští dost bilo a kapela si ještě musí pár věcí utřídit. Nicméně zabrouzdat na jejich BZ profil a poslechnout si singl Making Me Crazy byste asi měli..

Glitchtet sice nepředvedli lepší výkon, než před půl rokem, kdy jsem je slyšel prvně, ale rozhodně potvrdili svůj muzikantskej standard. Kapela spolu na pódiu žije. Líbilo se mi, jak ctěj dynamiku skladeb, což dělalo jejich set plastickej a zábavnej. Instrumentální trio je sice v klasickym složení, ovšem s nevšedním přístupem ke kompozici. Základem jsou samozřejmě bicí, který ženou dynamiku vpřed. Kytara i basa pak svym citlivym přístupem dotváří celkovou atmosféru a napětí. To mě opravdu bavilo – necejtil jsem, že by toho někdo bylo moc a jinde zase málo.

Vystoupení Negero pro mě bylo tak trochu zklamáním. Bylo slyšet, že kapela neměla svůj den. Nejvíc mi vadila nesehranost rytmiky. Kapela do sebe vůbec nezapadala, každej z muzikantů si tam tak nějak hrál to svý. To nejsou Negero, který bych si pamatoval z minulosti. Ale co, koncerty jsou lepší i horší. Rozhodně si dejte jejich novou desku >> http://bandzo­ne.cz/negero

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

1st Choice, Flattus, Algorytmus: RockCafé, 7.2.2012

08/02/2012 autor: OVV

Volný úterý v Rock Café tentokrát vyplnila oslava desátejch narozenin pražský kapely 1st Choice. Jako první zahrála mladá indie-rocková formace Algoryt­mus, která nedávno zaplavila bandzone komentáře spamem na svý nový nedomrlý demo. Nicméně, ti mi unikli.

Do sálu jsem se dostal až na kytarovou partu Flattus. Ta se asi před rokem vytasila se singlem I_Love_U, kterej se dokonce dostal do vysílání rádia Hey! (náhodou jsem cestou v autě projížděl, co kde hrajou – jinak tohle fakt neposlouchám) a kdo ví kam ještě. Zároveň jsem viděl nějaký reportážní videa z jejich koncertů, kde je fanoušci obrovsky chválili, jak to šlape a tak. Zajímalo mě, jestli přesvědčí i mě. Přišel jsem na konci nějaký písničky a jako naschvál se dostali zrovna ke svýmu největšímu „hitu“. Řikal jsem si fajn, aspoň zjistim, jak to dávaj živě. Takovej challange pro hudební policii. Stál jsem tam, popíjel pivo a brzo se mi udělalo špatně. Ale jako doslova – fyzicky. Ty vibrace, který ze sebe kapela loudila mě skutečně znechutily. Tak divnej pocit v žaludku jsem už dlouho nezažil. Kytara tupě dunila a frekvenčně lítala do basy, celkově to rytmicky moc netlačilo a bylo to hodně nahlas. To koneckonců může bejt i práce nahluchlýho zvukaře, ale ruku na srdce, základ zvuku dělá kapela sama. Během písničky jsem to teda vzdal. Samozřejmě jsem nečekal skvostnej výkon ve stylu Nickelback, který mi mimochodem zjev zpěváka i povaha jejich „romantickejch“ rockovejch písniček dost připomíná, akorát v takovym tom českym kabátu. Nutno ještě dodat, že jejich texty jsou strašně klišovitý, což je vlastně dobrej základ pro komerční úspěch.

Vrátil jsem se až na 1st Choice. Stihnul jsem hned začátek a dopředu rovnou řeknu, že jsem vydržel tři písničky. Je to kapela, která už v době svýho vzniku hrála obstaróžní rock uvězněnej ve strukturách ala Guns´n´Roses, i když se snaží/snažili o moderní rockovou písničku. Tak nějak to ale pro mě vždycky zůstalo na půl cesty. Každej to holt cejtí jinak. K tomu bych jen dodal, že hudební progres jsem v jejich kariéře moc nezaznamenal, ale zahrát to umí kluci přesvědčivě. Zvuk jejich kapely mi přišel usedlej a vyladěnej. Nástroje měly v kompozicích pevný místo a vše podtrhával naprosto jistej a kvalitní výkon zpěváka. Byl mi sympatickej i jeho vzhled – naprosto obyčejnej kluk, kterej čerpá svůj charismat ze sebejistoty, prožitku a energie. 1st Choice nejsou kapelou, kterou bych aktivně dál vyhledával, ale rozhodně můžu říct, že po muzikantský stránce s tím nemám problém.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Peter Pan Complex, Holden Caulfield, Oliver McGillick, The Dogsbodies: Rock Café 3.2.2012

04/02/2012 autor: OVV

Mondénní kapely, mondénní večírek – drbání na baru, seznámení s novejma lidma, pozdravy se starejma známejma – prostě rybníček. Ale to hlavní, co mě ten večer zajímalo byly kapely. Mladý podhoubí pražský indie scény a já byl zvědavej, jak tady na tom teda jsme – zdravim do Brna!

Speciální večer u příležitosti křtu EP Holden Caulfield otevřela gymplácká parta The Dogsbodies. Oproti předchozímu koncertu ze Chapeau Rouge zahráli rozhodně sehraněji, ovšem jejich muzika mě nebaví. Je to uvězněný v tradičních rockovejch postupech a jenom místama se ozvou skutečně zajímavý nápady. Bohužel mezi sebou zatím nemaj nikoho, kdo by to dokázal pořádně rozeznat a vytěžit z toho. Synth tomu taky moc nepřidá, když chybí invence a trochu agilnější práce se zvukem. Zkrátka a dobře, u týhle party si budeme muset ještě počkat.

Oliver McGillick má jeden z nejcharisma­tičtějších hlasů na pražský písničkářský scéně. Dokáže zazpívat tak naléhavě, že to člověka nenechá chladným. Bohužel jeho písničkářství staví na poměrně utahanejch motivech, který po 4 skladbách přestanou bavit. Napsat nějakej svěží song, u kterýho si posluchač řekne „wow“, je přesně to, co Oliver v současný chvíli nejvíc potřebuje.

Hlavní hrdinové večera, totiž Holden Caulfield, skutečně přilákali největší počet diváků. Zvědavci se přišli podívat na to, čemu se v našich e-zinech vznešeně říká: Mladí a talentovaní! Sál se zaplnil ze 3/4 a čekal, co bude. Než TO přišlo, byla půlka obecenstva pryč – část na baru a část ve foyer. Holden Caulfield totiž vůbec nejsou tak dobrá kapela, jak se tváří. Rytmika nedržela příliš pohromadě (bubeník mi nepřišel vůbec přesvědčivej a místama si s basou moc nerozuměl). Zpěvák Martyn by se měl naučit zpívat; no a kytarista.. ten aspoň rozdával úsměvy. Problém Holden Caulfield jsem viděl v tom, že první 3/4 jejich setu se skládaly z unavenejch písniček bez silný melodie; bez motivu, kterej diváka přiková. A ani ta atmosféra, na kterou se asi snaží sázet, nebyla dostatečně vybudovaná, aby mě dokázala přesvědčit. Koneckonců, ani diváci nehýřili během skladeb výraznym nadšením. Jednoznačně největší odezvu dostala kapela při posledních 3 skladbách. Zejména při těch, který v sobě nesou dravost a silnej refrén. V tom momentě to začalo fungovat. A kluci si napravili reputaci. Vzpomínám na akustickej set HC loni v Rubínu. Mělo to v sobě přesně to, co jako elektrifikovaná kapela zatím nedokázali najít. Základ v nich je a přes ostrý tóny tohodle hodnocení je třeba mít stále na paměti, že za rok můžou bejt někde úplně jinde.

Jako poslední zahrála poměrně mimozemská formace Peter Pan Complex. Jejich hudba rozhodně není pro každýho, což odráží počet zbylých diváků v sále, ale já to jejich sdělení dokázal přijmout a užíval si tu zvláštní psyche­delickou živel­nost. Zatím se můžou pyšnit jen jedinou nahranou písničkou, ale ta její nálada mě baví. Asi je to tím, že jsem fanda Radiohead, a ani Sonic Youth mi nejsou cizí, a oni dokázali oba vlivy zajímavě zpracovat – a navíc to dochutit vlastním charismatem. Ten se jednoznačně opírá o éterickýho zpěváka, ze kterýho cejtim mimořádnej prožitek z hudby, kterej předává dál. Nutno teda říct, že ten večer zpíval otřesně, ale celkově jsem mu to prominul, protože měl v sobě něco uhrančivýho. Na nahrávce je slyšet, že má zajímavou barvu hlasu a i výraz plně koresponduje s tím, co kapela hraje. Z mýho pohledu se jedná o velmi muzikální partu kluků, který maj jasno v konceptu. Vyzdvihnout musím hlavně bubeníka, kterej skvěle cejtil dynamiku skladeb, stejně tak hlavního kytaristu, kterej pracuje s vazbícíma plochama. Jeho styl byl oproti předchozím interpretům nesmírně osvěžující. Jediný, co kapele chybí k dotaženosti je zkušenost. Soustředit se víc na přesnost a přece jen ještě vyštelovat kapelní zvuk. Těšim se na novou nahrávku, snad mě nezklame.

1 komentář | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

High Five, River Jordan, Duckies: Lucerna Music Bar, 19.1.2012

01/02/2012 autor: OVV

Na poslední chvíli jsem se rozhodl, že na křest desky River Jordan a EP High Five vyrazim. LMB taky zrovna nepatří mezi moje nejoblíbenější kluby, ale co fanoušek dobrýho zvuku může od pražskejch majitelů čekat.. že jo.

Duckies – Kapela, která stojí úplně mimo můj hudební záběr. Z mýho pohledu naprosto obyčejnej a za posledních 10 let nespočetněkrát slyšenej gympl.

River Jordan – Rovněž stylově není můj šálek čaje. Nikdy jsem tenhle amerikou nasáklej punk-rock neměl moc rád. Kapela mi ani po muzikantský stránce nepřišla moc přesvědčivá, i když se nedá říct, že by neuměla hrát. Frontman dokonce oplýval charismatem kladnýho hrdiny z dívčího žurnálu. Dovedu si představit, že kapela bude s úspěchem brázdit český pódia. Dovedu si představit, že se o nich začne psát v coolturních magazínech, budou dávat rozhovory a s novou deskou se buď zahrabou nebo pošlou zase o stupeň víš. Úspěch je u týhle kapely možnej, protože hezky vypadaj, hrajou hezkou muziku pro hezký lidi a zbytek už přijde se zkušenostma. Jinými slovy – maj to ve svejch rukou.

High Five – Sleduju tuhle partu docela dlouho, tak mě nejvíc potěšilo, že jsem zaregistroval kvalitativní posun. Jejich výkon ten večer patřil k vrcholu. I když hrajou mnohem měkčí muziku než River Jordan, jejich set byl mnohem dynamičtější a plastičtější. Cejtil jsem, že kluci na sobě hodně zamakali a spousta věcí si konečně sedla. Předně byl velmi dobrej tah odvolat saxofonistu (když už neměl chuť hrát jinak než Mňága), taky byl dobrej tah sehnat si novýho bubeníka. Ten konečně ctil žánr kapely a hrál výživný rock-popový bicí. Jakej to byl ale rozdíl, když si za soupravu sednul vyhranej a zkušenej matador Standa Matoušek (ex-Flo, kapela Hrůzy a kapela Mekyho Žbirky). Jeho úder je prostě fantastickej. Kapela se zvedla o dalších 100%. Standa s High Five natáčel EP Dear Anna a zahrál s nima pár songů z nahrávky, ovšem pravidelně s nima jezdit nebude. Doufám, že stabilní bubeník se brzo otrká (údajně to byl jeho první koncert s kapelou) a získá větší sebejistotu. Celkově mě High Five překvapili. Kapela do sebe konečně zapadala a dokázali publiku předat určitou energii. Kromě fanynek v první řadě, který na charismatickym Reeshovi mohly oči nechat, jsem v publiku zahlídnul i pár roztouženejch chlapců – je pěkný vidět, že romantický písničky chytí za srdce i chlapa.

Podtrženo sečteno. Zvuk v LMB byl hroznej. River Jordan předvedli rozjařenej, ale ještě ne úplně dotaženej set a High Five dokázali, že poctivě zkoušet a zamyslet se nad fungováním kapely nese ovoce (jejich snaha je samozřejmě do značný míry zjednodušená angažováním producenta Kuby Alexy, ovšem ne každá kapela pochopí, že je třeba pohled z venčí a ne každý ho dokáže přijmout. Takže i za to High Five palec nahoru!). Snad se jim jejich tour povede a na příští nahrávce nám nachystají porci o něco chytlavějších písniček.

16 komentáře/ů | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

← Starší příspěvky