Ondřej Vratislav Vyšehradský

Tagy: report

Voodooyoudo: Roxy, 16.1.2012

18/01/2012 autor: OVV

Není to tak dlouho, co jsem se zařekl, že do Roxy až za rok. Po pár měsících se naskytla dobrá příležitost, proč to zkusit znova – z Brna přijela indie-rocková parta Voodooyoudo. Po lehký zamilovanosti do jejich novýho EP s fantastickou peckou Polaroid, přišel i krátce před koncertem stejnojmenej klip. Nepřišel mi vůbec blbej a já cejtil, že má tady někdo dobře našlápnuto. Roxy se najednou jevilo jako zajímavý místo, kde skutečně můžu jít až na dřeň kvality kapely.

Poprat se s příšernejma zvukovejma podmínkama pražskýho tanečního klubu totiž není pro žádnou živou kapelu jednoduchý. Ale právě to je ta výzva, která je prověří. I přes rozplizlou stěnu kytar a synthetizátorů, který v určitejch momentech nebylo jednoduchý rozeznat, se ukázalo, že rytmický jádro formace je na velmi vysoký muzikantský úrovni. Basa má krásnej hutnej a konkrétní tvar (a věřte, že toho docílit v podmínkách Roxy neumí každej basák), bubeník dokáže kapelu podržet, i když žádný velký umění nepředvádí. Zkrátka kapela šlapala a to mě bavilo nejvíc. Písničky se bohužel trochu ztrácely. Viním z toho špatnej zvuk (na nahrávce totiž všechno je), protože docílit v plechovce nějaký kloudný atmosféry by možná zvládal tak akorát Bob Dylan.

No – doufám, že příště až pojedou Voodooyoudo do Prahy, zahrajou v něčem komornějším. Myslim, že by to mohl bejt pěknej kytarovej večírek se vším, co mi v Roxy scházelo.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

(Future Line) Garret Joy, Rest in Haste: Palác Akropolis 20.12.2011

21/12/2011 autor: OVV

Letitej projekt Future Line v Paláci Akropolis je mi svym záměrem nesmírně sympatickej. Mladý i začínající kapely maj možnost zahrát si na velkym pódiu se silnym zvukem a v klubu, kterej je vlastně legendární. Důvody, že je nakonec soutěž na okraji veřejnýho zájmu, vidim hlavně v nezralosti drtivý většiny vystupujících kapel. Dokázat rozeznít takovej sál už není jen otázkou muzikantskýho enthusiasmu, ale je třeba se dostat na nějakej stupeň hudebních znalostí a umět si srovnat základní pravidla kapelního hraní. Včerejší Future Line opět nabídl kapely, který před timhle stupněm teprve stojí.

První Garret Joy jsou dokonce na úplnym začátku. Včetně skladatelskejch schopností členů. Vydržel jsem necelou písničku a šel radši na pivo. Tohodle už jsem slyšel příliš mnoho na to, abych s tim ztrácel víc času.

Následující kytarovou partu Rest in Haste, na kterou mě kamarád vytáhnul a o který jinej známej prohlásil, že je to „nejlepší koncertní stoner rock/garage kapela v Čechách“, můžu sice oproti předchozím protagonistům označit za zkušenější, ale pořád značně nevyzrálou. Kluci se sice zformovali už v létě roku 2006, ale za těch 5 let hraní se z mýho úhlu pohledu pořád řadí k pubertálním uhrovitejm kapelám. Proč?

Krom toho, že mě to písničkově vůbec netáhlo (kompozice málokdy někam směřovaly a když už, tak do otřesný kytarový onanie), měl jsem největší problém s bubeníkem. Přesně jsem cejtil onen známej přístup nevyzrálýho muzikanta, kterej už ovládnul základy svýho nástroje. V praxi se projevuje přehnanou motivací ve smyslu „musim ukázat co umim“, takže skoro každej takt u skoro každýho refrénu ozdobil nějakym přechodem nebo kudrlinkou, čímž velmi brzdil dynamiku kapely. Takový hraní vyžaduje precizní přesnost, jenže tou se protagonista pochlubit nemohl. Šťávu formaci nedodali ani nevýraznej basák a neslyšitelnej doprovodnej kytarista. Na jejich obranu nutno podotknout, že jejich angažmá v kapele trvá teprve 2 měsíce. Nejvýraznější postavy tak jednoznačně byly zpěvák a hlavní kytarista. Charismatickej frontman mě zaujal svym energickym projevem i zajímavou sestavou mašinek a synthetizátoru, ale chyběl mu melodičtější a dynamičtější hlasovej projev. Nehledě na to, že intonace by přesvědčivosti taky leccos dodala. Kytarista mě zprvu ohromil svym vytříbenym zvukem, ale povaha jeho hraní a nápaditost riffů záhy nutily k zívání. Ty sóla a neúčelný vyhrávky.. Při pozdějším rozhovoru na baru mi na to zpěvák odpověděl, že je to jeho výraz. Ok, ale jsou dva druhy výrazů – originální a omšelej. Kytaristu Rest in Haste řadim do druhý kategorie a co naplat, že jeho zvuk dává kapele tvář, když nejvýraznějším motivem jejich písniček není melodie, tah na branku, refrén nebo zpěvová linka, ale otřepaný kytarový onanování. Ega muzikantů jsou samozřejmě důležitý pro správnej prodej fanouškům, jenže šlapající kapelu nedělaj rockerský prsty, nýbrž splynutí rytmiky a melodiky v jeden vyváženej organismus.

Na vystoupení Rest in Haste jsem vlastně v sále vydržel tři písničky, protože mi bylo jasný, že se nemá cenu dál trápit a zbytek vyslechnul v závětří na baru. Nechci říct, že bych to zas nezkusil někdy příště, ale dokud nevydaj nějakou jasnou a přesvědčivou nahrávku, ze který vycejtim jejich posun, tak už na ně nikdy cíleně nepůjdu.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

I like you hysteric, The Dogsbodies, Whispering of Soul: Chapeau Rouge 10.12.2011

12/12/2011 autor: OVV

Sobotní večer jsem si delší dobu předem rezervoval pro křest třetího EP kapely I like you hysteric – The pigs are alright. Trochu divnej název, ale jejich volba. Nahrávka sama o sobě mi přijde vlastně nejrozpačitější z trilogie zvířátek. Tak nějak mi tam chybí hit; tah na branku, kterej byl na prvním EP nejmarkantnější a na druhym ještě srdnatě držel krok. Kapela se patrně písničkově snažila přejít z líbivýho popíku k alternativější formě, ale k tomu by potřebovala změnit i zvuk a celkovej výraz, abych jim to věřil. Po muzikantský a zvukový stránce je samozřejmě EP nahraný na velmi vysoký úrovni. Jako celek to na mě ale příliš nefunguje.

Sobotní koncert zrovna vyšel na úplněk, takže se asi potkalo příliš mnoho negativních vln. Do Chapeau jsem dorazil ve 20.15h a ILYH stále zvučili. První interpret, Whispering of Soul, měl oficiálně začít ve 20.30h, to se ale teprve připravovala na zvukovku druhá kapela The Dogsbodies. Nevím, kde se stala chyba, ale tyhle momenty mi už docela vadí. Je prostě krajně neprofesionální, když je 15 minut před oficiálním začátkem připravená jenom půlka věcí..

Zpoždění naštěstí nebylo tak veliký, takže Whispering of Soul začali kolem 21h. Tomáš Trykar na podzim vydal živý EP a tenhle večer si pozval k hostování jen violoncellistku. Ačkoli se interpreti jakžtakž drželi, byl to zvukař, kdo totálně dehonestoval jejich vystoupení. Cello nebylo vůbec slyšet a když si náhodou vybojovalo cestu nahoru, začalo nahoukávat. Tomášův výkon na to konto patřil do kategorie WTF a příliš intimnosti, který jeho písničky vyžadujou, cejtit nebylo. Za tohle by si měl dát zvukař facku.

Mladá parta The Dogsbodies vlítla na pódium s notnou dávkou energie. Sestava basa, kytara, bicí a synth klávesy je v našich vodách stále relativně výjimečná, ale to se o jejich hudbě jako celku říct nedá. Shrnul bych to asi tak, že se jednalo o trochu modernější bigboš s množstvím amatérskejch chemickejch zvuků, který jsou spíš hodný producenta elektroniky ve Fruity Loops. Důvěrně známá podoba typicky český kapely patrně zvukaři imponovala a dokázal jim namíchat snesitelnej zvuk. Nebejt celkem přesnýho a údernýho bubeníka, byla by kapela dobře rozsypaná. Basák sice drhnul s pořádnym nasazením, ale co je to platný, když byl nepřesnej. Členové kapely jsou ale mladý, vývoj maj před sebou a byly slyšet momenty, který by v budoucnu mohly něco znamenat.

I like you hysteric se vrhli na pódium po dohrání písničky od Madonny a jali se otevřít set poměrně unavenou novinkou Skyscrapers. Nepříliš šťastnej rozjed doplnila nepříliš živá Commodore 64, otvírák nový nahrávky. Hned po první skladbě měl zpěvák Andrzej problém s in-ear odposlechem a zdálo se mi, že ho to otrávilo na zbytek koncertu. Upřímně neni se co divit. Zvukař špatně vykroutil i jejich zvuk – hlavně zpěv. Ale za nemastnost a neslanost koncertu může nejvíc kapela sama. Andrzej se sice snažil vybízet publikum k tanci, ale upřímně, nebylo na co. Mě osobně na tom pódiu přišel docela otrávenej a tak nějak to přenášel na mě. I like you hysteric předvedli poměrně unavenej koncert bez charismatu a šťávy. Bylo to o to zvláštnější, že rytmicky do sebe nástroje zapadaly a po muzikantský stránce se nejednalo o špatnej výkon. Prostě to byla nuda. Nevim, jestli to bylo úplňkem nebo něčim jinym, ale fluidum se ten večer vypařilo. A tak jsem se po koncertě vypařil taky.

1 komentář | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

A Banquet, The Fast Forwards, Sunbem: Chapeau Rouge (26.11.2011)

28/11/2011 autor: OVV

Ještě jsem pospíchal z jiný akce, tak jsem doufal, že se naplní nepsaný pravidlo Chapeau Rouge a začne se později. Stalo se. Sunbeama jsem stihnul bez první písničky celýho. Zahrál důstojnej set, kterej zakončil magickou písničkou Different view. Závěrečnej nápěv je jak od Stinga. Taky za ní sklidil největší úspěch.

Po chvíli se na pódiu představil kytarovej kvartet ze Švédska – The Fast Forwards. Už od prvních taktů a i přes počáteční nepřízeň zvuku bylo cejtit, že kapela ví co chce a umí toho dosáhnout. Žánrově se pohybujou ve vodách indie-kytarovek první půlky uplynulý dekády. Hodně přípomínali The Strokes, místama jsem slyšel záchvěvy britskýho zvuku ala Arctic Monkeys. Silnej tah na branku v podobě chytlavejch refrénů byl podporovanej naprostou přirozeností všech muzikantů. Navíc frontman Gabriel Alares dokázal bavit publikum a dostat ho na svojí stranu. Zkrátka bylo slyšet i vidět, že kapela už toho hodně najezdila. Pozorovat takovej výkon je pro mě vždycky příjemný osvěžení a jsem neskutečně rád, že organizátoři klubovejch koncertů začali do Čech vozit „menší“ kapely z Evropy.

Před jedenáctou večerní začal set pražskejch A Banquet. Už je to pár měsíců, co jsem kapelu slyšel naposledy a byl jsem zvědavej, kam se posunuli. Určitě dál. I když mi přijde, že ten jejich temnej indie-rock s osmdesátkovym patosem, ve kterym se snoubí Depeche Mode i Muse, ještě neni úplně dotaženej. Mám trochu problém s těma jejich drobnejma pózama, ale zase si řikám, že se aspoň snažej. Jakmile si sednul zvuk v sále a kapela ze sebe dostala počáteční nejistotu, strhli obecenstvo na svojí stranu a už se pařilo. Jejich set mě místama hodně nudil, ale pak byly momenty, který pro mě měly smysl. Že mají svojí fanouškovskou základnu jsem poprvý pocítil, když sál se zpěvákem zpíval singl Freeze to Caress. Příjemnym osvěžením rovněž byla rozšafnější Magic Eyes of May a pak jejich novej singl Lost in your shades. Ten mi teda živě přišel mnohem zábavnější než studiově, kde se prostě projevuje jejich horlivost a nacpali tam tolik zvuků, až původní jádro překrejvaj. A Banquet patří k těm nadějnějším na český klubový scéně a já doufám, že ta nová deska bude stát za to.. když už kolem toho dělaj takovej hype a jeli nahrávat až do Chicaga.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Bandzone Showcase 2011 v RockCafé

12/11/2011 autor: OVV

Letos to byl můj první Bandzone Showcase. Šel jsem tam ze zvědavosti, protože z dění na Bandzone jsem za poslední rok docela vypadnul. Kromě Wild Tides jsem vlastně nikoho neznal. Možná, že i to byl ten moment, proč jsem se odvážil k tomuhle dobrodružství.

Hned na začátku akce jsem byl svědkem zajímavýho spektáklu. Na pódiu si hráli na rockery 14letý kluci a pod pódiem pištěly jejich hysterický kinder-fanynky. Jasně, že The Colorblinds zahráli skvěle, maj talent, ve svym věku hrajou líp než jiný kapely po 10ti letech dření ve zkušebně a zpěvák Adam Mišík naplňoval sál vrozenym charismatem budoucí „megastár“. Bylo to obdivuhodný! Nemůžu se ale ubránit tý pachuti ze zvrácený hry dětí na dospělý. Divadelní přehranost už jen podtrhovaly zpěvákovi černý kožený kalhoty. Tohle mě moc nebaví. Já mám rád, když jsou věci opravdový.

Wild Tides byli z docela jinýho soudku. Styl k týhle kapele sedí stejně jako dravost. V jejich hudbě už jsem cejtil zralost. Srovnaný hudební hodnoty, myšlenka, kterou se teď budou snažit dostat do cíle. Jejich set byl energickej a s náladou (výrazem), byť pro řadu lidí asi hůř stravitelnej. Osobně jsem ale nejradši za každou kapelu, která mě přinutí přemejšlet.

12° Bagpipers jsem nedal. Já mám rád žestě jenom v klasice a jazzu. V bigbošový tancovačce je to prostě zlo.

The truth is out there hrajou styl, kterej je mi taky cizí. Tvrdou muziku už dlouho neposlouchám. Neznám aktuální trendy, takže přirovnání k Enter Shikari, který jsem ten večer slyšel na baru, mě v době jejich koncertu nenapadlo. Ale bylo to tak lepší, protože jsem si s neposkrvněným vědomím užíval jejich muzikantskou zručnost. Vystoupení TTIOT mělo neskutečnou sílu. Líbila se mi jejich rytmika, jejich stavba písniček a hlavně jejich celková přirozenost a samozřejmost. Skloubení drum&bass a hardcore je zajímavý. Nutno ale podotknout, že mě to spíš přivedlo k výše zmíněným Enter Shikari. Při psaní článku jsem si jejich vzájemnej vztah prolustroval a musim dát za pravdu těm hlasům, který je spolu srovnávaj.

Holešovská kapela Segment byl pro mě úlet večera. Spektákl 2. Cirkus z Moravy. Já prostě nikdy neměl rád glam-rock a všechno z toho vycházející. Pominu-li ty odporný kytarový sóla, kterejma si asi tehdejší kytaristi vynahrazovali zhoršenou erekci z nadužívání drog a nekonečnýho chlastání, tak jsem vždycky nenáviděl oční stíny na chlapech. Ale ty voe. Ne na klučinách jako bejval v 70. letech David Bowie aka Ziggy Stardust, ale na chlapech, který se tvářej jako tvrďáci s největšim vocasem v klubu. Je to prostě nechutný. A tahle kapela je stejně nechutná. My Chemical Romance mě minuli, takže jsem ani pro jejich hudbu nenašel pochopení, byť se to hopsajícím divákům v sále líbilo. Mocinky. A nakonec byly i pusinky a podpisy na kozičky… Ale co, vždyť dneska už je všechno jenom hra. I politika a byznys.

Na klidnou vlnu mě hodili až Pitch Bender. Zpěvačka na mě sice působila jako kopie Amy Winehouse, ale nemůžu jí upřít charisma a přirozenost. Z každýho jejího pohybu jsem cejtil radost z hudby, skvělej pěveckej i „frontmanskej“ výkon. Kapela samozřejmě senzačním výkonem vytvořila perfektní podmínky pro to, abych se zaposlouchal a užil si to. Stylově se nejedná o nic převratnýho, ale tahle muzika je tak nenásilná a bezkonfliktní, až je uvolňující.

Závěrem. Letošní BZ Showcase mě bavil. Emoce byly i nebyly a když byly, tak negativní i pozitivní. Pestrost pocitů je pro mě rozhodující. Takovym leitmotivem letošního ročníku byla „hra“. Neustále si na něco nebo někoho hrát může bejt sice zábavný, ale trvalou hodnotu to neposkytuje. I když chápu, že kolikrát v klubu prostě jenom stačí slyšet dobrou kapelu, která to umí. Na jednu stranu mám sice radost, že se klubová scéna pozvolna zvedá a muzikanti začínaj chápat základní principy kapelního hraní. Na druhou stranu stále chybí vlastní hudební invence (jedinou výjimkou večera jsou pro mě nadějný Wild Tides).

Jo.. a musim ještě pogratulovat dramaturgii večera, protože skončit přesně na čas jsem za 10 let válení se po klubech ještě nezažil.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Český Tučňák: Roxy (6.10.2011)

08/10/2011 autor: OVV

Co se týče živýho hraní, začalo pro mě bejt slovo roxy synonymum pro průser. Byl jsem tam naposled asi před rokem, těsně po rekonstrukci, a stěžoval si na špatnej zvuk. Ten je tam pořád. Chápu, že třeba pro DJs a „párty pípl“ je ta plechovka lepší, protože můžou cejtit každej beat až v žaludku, ale pro živý hraní je to skutečně otřes. S Kubou Alexou jsme se shodli, že (v podstatě jakákoliv) úprava zvukovejch podmínek pro živý kapely je v klubu potřeba.

No nic. Hodnotit kapely v tak příšernym zvuku moc nejde. Přesto pár poznámek pod čarou: 1) Vložte kočku působil jako hodně zajímavej projekt, na kterej bych se ještě rád šel podívat. 2) Místo hiphopu pivo v Lokále, to je samozřejmě vždycky kvalitní. 3) Poslední dvě písničky Hentai Corporation v tom bordelu bohatě stačily! 4) Toneless. I přes kouli nečitelnýho zvuku bylo znát, že je to moc nebavilo (a nebo právě proto?)

Suma sumárum: Do Roxy na živý kapely nejdřív za rok.

1 komentář | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Zwei, Glitchtet, Ufajr: Chapeau Rouge (5.10.2011)

06/10/2011 autor: OVV

Pro mě, jako ostřílenýho hatera, je vždycky těžší napsat report z dobrýho koncertu. Ne snad, že bych to dělal nerad, spíš je náročnější najít ty správný slova. Píšu to proto, že včerejší večírek v Chapeau Rouge patřil k tomu lepšímu, co jsem letos navštívil.

Zwei už jsem slyšel víckrát, koneckonců od prvních kroků po pubertu sleduju všechny projekty Lukáše Landy. Nezdráhám se říct, že jejich písničkářskej model se mi líbí. Včera ale byli kluci trochu ospalí..

Překvapením večera pro mě bylo trio Glitchtet. Basa, kytara a bicí. Abych se přiznal, tak současný post/cokoli scény nesleduju a nevím, jak moc jsou či nejsou kluci svý. Ale to je jedno, protože jim to hrálo. Jejich rock byl ten večer hodně dravej a uvolněnej. Stavěl na charismatu basový linky, zběsilejch bicích a více či méně experimentální kytaře. Z muziky jsem cejtil náladu psychadelie konce 60. let 20. století a v některejch pasážích mi dokonce vytanula analogie k freejazzu. A to ve smyslu, že v pojetí Glitchtetu se do stejný fáze dostává i rocková hudba. Bavilo mě to hodně.

Post/rockový Ufajr zůstávají více věrni vytyčenýmu žánru. Jejich smysl pro harmonii je uklidňující. A to i v těch řevnivějších pasážích. Na pražský poměry se jedná o výjimečnej úkaz. Na Ufajrech je slyšet, že hrajou dlouho. Na divácích bylo vidět, že je jejich hudba baví. A doufám, že to tak bude i dál.

Videa Ufajr: 001 | 002 | 003

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag: ,

Pinking Shears a Vivien´s Shadow v RockCafé 8. září 2011

09/09/2011 autor: OVV

Do RockCafé jsem se vyloženě těšil. Pinking Shears jsem neslyšel nějakej ten rok a ještě k tomu pořádnej kus a Vivien´s Shadow mě potěšili vystoupením v Novym Strašecí, tak jsem si chtěl zážitek zopakovat. Jelikož jsem v pátek ráno musel vstávat po 6h, ocenil jsem, že obě kapely koncert začínaly. Třetí Nano, jejichž večírek to vlastně byl, už jsem nezvládnul.

Pinking Shears se představili po několika měsících nečinnosti. Potkal je smutnej osud mnoha kapel, totiž že jim vykradli zkušebnu. Pak někdo z nich odcestoval na čas mimo republiku a tak dále a tak různě. Naštěstí ale kapela funguje dál. Předem je teda musim pokárat za to, že ještě nebyli schopný pořídit novou nahrávku. Jejich demo z roku 2008 je sice fajn, ale jaksi už nevystihuje současný rozpoložení kapely. Klasicky složený trio (basa, kytara a bicí) hraje kytarovou písničkařinu ve střihu post-punkovejch kapel. Srovnání s nějakou konkrétní se mi nenabízí, což pro mě zvedá jejich atraktivitu. Kapela spolu po letech hraní komunikuje dobře. Líbí se mi hlavně dravej, přesto kultivovanej, zvuk Sajnyho kytary. Stejně tak se semknula rytmika. Nemálou zásluhu na tom má i citlivě vystiženej zvuk basy, která si držela artikulaci i přes nepříliš „zvukogenní“ prostory novýho sálu RockCafé (například u Vivien´s Shadow se mi zdála basa nečitelná). Pinking Shears bych si dovedl představit před širším obecenstvem, než který se ten večer v RC sešlo. Přesto si neodpustim malou výtku. V takřka 50ti minutovym setu úvodní atmosféru nadšení zadupala přílišná podobnost písniček. 35 – 40 minutovej set by byl podle mě daleko účelnější. A nebo to sem tam provonět nějakou silnější rock/popovou melodií (hlavně vokál). Hudba PS si o to přímo říká.

Vivien´s Shadow už jsem se pochvalně rozepsal před pár dny v reportu z Novýho Strašecí. Jejich set v RockCafé rozhodně nebyl špatnej, ale mě tam chyběly hity z předposledního EP. Vivien, Anytime, SeductionBright Light (kterej vyšel v nový aranži i na splitu s Disquiet) nezazněly. Nový fláky jsou sice nabušený, ale moje popový srdíčko by si přálo i nějakej ten melodickej riff a skočnej refrén. Na druhou stranu mi ale konečně docvakla síla písničky The Outbox.

Bezprostředně po Vivs už jsem to zabalil. Nano, který se mi z nahrávky moc nelíbí, snad potkám někdy jindy.

Bez komentáře | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Summer Rainy Tajm – sobota

28/08/2011 autor: OVV

Sobota se v Novym Strašecí nesla na vlně kapel a deště. S nepřízní počasí se muzikanti vyrovnali profesionálně, velký díky patří všem divákům, kteří si to nenechali ujít. Já sám jsem od 17h stál v zimě a dešti na dvorku ZUŠ asi do půlnoci. A dočkal jsem se momentů, o kterejch můžu říct, že to za to stálo.

Krátce po 17h otevřeli mini-festival vtipnym setem domácí Call my name. Jedná se o zajímavou fúzi lokálních muzikantů v netradičních pozicích. Zpěvák Cinkatej, Paich, usednul za bicí, Novas aka Vlčák se chopil basovky a Vesi, basák z Vivien´s Sha­dow, stanul za klávesama. U mikrofonu se představil nadějnej raper Matěj. Jeho projev byl sympatickej, leč trochu nesmělej. Texty se pohybují na odlehčený rovině, což v záplavě vážnosti většiny raperů o posranym světě potěší. Kapela předvedla poměrně zajímavou verzi funky-rocku, i když na jakýkoliv stylový vyhrazení je třeba si ještě počkat. Vzhledem k tomu, že formace odehrála svůj vůbec první koncert, to bylo velmi slušný.

Spaní donesli až novostrašecký „true rapeři“ NS Store. Celkem klasika. Nedá se říct, že by texty byly úplně o ničem, ale zase, že by byly o něčem přínosnym, to taky ne. Bylo slyšet, že klukům chybí praxe. V artikulaci i pohybech. Navíc jim set rozseknul tradiční výpadek proudu.

Jako třetí se na pódiu objevila brněnská parta Professor Leopard. Nikdy jsem o nich neslyšel a stali se pro mě překvapením festivalu. Parta čtyř vypatkovanejch modelů s jednim oldschoolovym kytaristou, kterej vůbec nehrál tak jak vypadal (vlasatá hardrocková mánička). Líbila se mi jeho úsporná a účelná hra. Kluci předvedli svěží kytarovku britskýho střihu. Na to, že fungujou asi půl roku, jim to šlapalo pořádně.. Leč rozhodnul se od nich odejít šikovnejch bubeník. Škoda, doufám, že to existenci kapely neohrozí.

Přestavby mezi kapelama se docela protahovaly. Značnej podíl na tom měla i rakovnická kapela Zima. Podle mě se jedná o jednu z nejtalentova­nějších kapel na český nezávislý scéně, což svym údernym setem potvrdila. Měl jsem tu možnost je živě slyšet prvně. Předchozí koncerty v Praze mi vždycky nějak unikly. Mělo to šťávu. Sedělo to a znělo jak mělo. Chyběl mi akorát hit 1234, ale prej si nedávno prošli výraznou personální obměnou, takže se to asi nestihlo zarejt pod kůži. A nebo jsou snad už z toho songu unavený? :c)

Jelikož Zima končila až před devátou večerní, muselo dojít ke změně programu a na stage se místo Vivien´s Shadow začala připravovat táborská pohodovka Please the Trees. Parta kolem charismatickýho písničkáře Václava Havelky zahrála skvěle. V tu chvíli se na dvorku ZUŠ nacházelo kolem 60 – 70 posluchačů. Z intimní atmosféry dokázali zkušený muzikanti vyždímat maximum. Příjemný písničky se proměňovaly v disharmonický vazbení, který zase přecházelo v harmonický melodie. Kromě koncertu to byla i divadelní show. Prostě vystoupení zralý a profesionální kapely. Jak mě Please the Trees na nahrávce a jinejch koncertech nikdy moc nezaujali, v Novym Strašecí měli až elektrizující atmosféru. Havelkovo zavítání s vazbící kytarou mezi diváky, přičemž oni na to zareagovali tak, že se kolem něj shlukli, bylo magický. Skutečně mě to bavilo!

Jako poslední konečně vystoupila domácí formace Vivien´s Shadow. Za ty roky, co je znám se neuvěřitelně posunuli. A to směrem mezi hotový kapely s tváří a tahem na branku. Jejich shoegaze má neskutečný koule. Vlčákovy riffy se zařežou do hlavy, Domkovy bicí zatlučou do uší hřeby a Vesiho basa vás přejede jak parní válec. Jsem neskutečně nadšenej z toho, kam se dokázali vypracovat a doufám, že už konečně pojedou nějaký pořádný festivaly, protože tohle je kapela, která na to má!

image

Letošní Summer Party Tajm měl tři momenty, který se moc nezvládly. Sobotní počasí (za to ale nikdo nemůže), výpadek elektřiny během setu NS Store a pak ještě během zvučení a taky špatná organizace při přestavbě pódia. Elektřina by se měla do příštího roku bezpečně vyřešit a organizátoři by měli sehnat nějakýho stage manažera, kterej bude na muzikanty štěkat, aby makali a nevykecávali se s cigárkem při stavbě nástrojů. Stejně tak si měl zvukař sehnat pomocníka, kterej by mu pomoh se stojanama, kabelama a mikrofonama. Jinak si myslim, že se letošní ročník podařil. Přijely skvělý kapely, bylo zajištěný pivo, sezení i jídlo. Gábina s Paichem udělali pořádnej kus práce, protože sehnali peníze, zajistili propagaci, nocování pro muzikanty, doprovodnej program atd., ale sami dva to prostě dělat nemůžou (tak jim s tim v NS do příštího ročníku píchněte).. Za sebe můžu říct, že moc rád přijedu i příští rok (vyjde-li mi to časově krz práci) a rád taky přiložim ruku k dílu.

2 komentáře/ů | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

Summer Party Tajm – pátek

26/08/2011 autor: OVV

image

Jako první zahrál Tomáš Kvasnička. Písničkář s citem pro melodii a velmi sympatickym, leč trochu nesmělym, projevem. Nahrál jsem dvě písničky: 1/2/

image

Jana Lamrama jsem neznal. Zpíval česky, nějaký charisma měl taky, ale zas tak moc mě nebavil. Spíš takovej recitál v duchu starýho českýho folku. Nejvíc mě dostal, když po koncertě pravil, že toho chtěl hrát víc, ale musel skončit. Trochu soudnosti, protože těch zhruba 30 minut bylo fakt akorát.. Videa Jana Lamrama: 1/2/

Sunbeam předved tradičně vynikající set.

Matěj Žák potěšil vytříbenou hrou na klasickou kytaru. Večer na afterparty se zaskvěl s místní pěvkyní.. Lounge song Girl from Ipanema měla v půl dvanáctý večer na ulici před čajovnou speciální kouzlo.

DJ Lukin, co je spíš Mc, je Sunbeamova rapová bokovka.. Zajímavá parodie.

Vystoupení dua Zwei pro mě byl jeden z vrcholů večera. Citlivě aranžovaný písničky po po půl roce zkoušení dostaly profesionální háv. Kluci brzo vydají EP. Těším se!! Na youtube jsem nahrál jejich písně Coast a Final Four.

image

Ještě před koncem Zwei jsem šel Paichovi pomoct se zvukem k čajovně, takže o Raye Gibsona a Alberta z Charlie Straight jsem přišel. Ale ta afterparty za to stála. Jsem moc rád, že jsem moh přiložit ruku k dílu..

3 komentáře/ů | Kategorie: hudební recenze. | Tag:

← Starší příspěvky

Novější příspěvky →