Ondřej Vratislav Vyšehradský

Tagy: výstava

Květa Pacovská: Maximum Contrast (GHMP, 2015)

10/12/2015 autor: OVV

Květa Pacovská je především fenomenální ilustrátorka, která se během druhé poloviny 20. století prosadila v zahraničí. Současná pražská výstava se jí však snaží představit jako výtvarnici tzv. volné tvorby. Výběr většiny děl je ucelený a pochází z cyklu Půdorysů z období poloviny 90. let 20. století. Nejobsáhlejší téma pak doplňují díla z cyklů o zaz­namenávání nebo hledání prostoru. To vše samozřejmě v čistě minimalistické rovině. Ve vztahu k mapování prostoru zanechal v jejím díle velmi výrazný otisk především manžel, výtvarník, Milan Grygar. Já mám vlastně tenhle druh abstraktního expresionismu i koncepčního (nebo konceptuálního?) minimalismu s přesahy konstruktivismu  rád, ale v případě této výstavy jsem se výstavní síní spíš toulal, než prožíval. Vybraná díla Květy Pacovské jsou krásná a musím říct, že mi přijdou i zajímavější než Antifony jejího chotě z loňské výstavy, ale nějak nejsem schopen v nich nebo za nimi objevit to, co by mě překvapilo a naplnilo.

Výstava je ještě doplněná o pár sochařských děl a můžeme vidět i heslo o nekonečnosti kruhu, který reprezentuje výsek spirály (?!).

Osobně si myslím, že na této výstavě je vidět, že ačkoliv je Květa Pacovská bezesporu skvělá malířka, nápady na volnou tvorbu už spíš levitují ve vzduchoprázdnu. To neustálé hledání prostoru v obrazu, kde žádný prostor není, mě už vlastně přestává bavit. Můj pocit může být pochopitelně umocněn i tím, že kurátoři vybrali nepříliš pestrou ukázku z jejího díla. Může to být i tím, že ten prostor, který už nikdo nechce malovat, pořád někdo hledá. Může to být i tím, že jsem se blbě vyspal. Přesto všechno ale stále hledám odpověď na základní kurátorskou otázku: Proč maximum contrast?

Bez komentáře | Kategorie: umění. | Tag:

Jean Delville: Dům U Kamenného zvonu, květen – srpen 2015

16/08/2015 autor: OVV

Zdá se, že symbolistickému umění se v České republice daří. Letos je to již třetí výstava, která se k tématu váže. Po retrospektivních Tajemných dálkách (Symbo­lismus v Českých zemích), souborné výstavě Umělci a proroci, připravil tentokrát tým GHMP pod vedením kurátorky Hany Larvové monografickou výstavu belgického symbolistického malíře Jeana Delville (1867 – 1953). Umělec byl po své smrti veřejnosti dlouho neznámý a aktuální pražská výstava je vůbec první (!) mimo Belgii.

Jean Delville byl teozof hloubající o stavu lidské duše, o společnosti, o vztahu mezi člověkem a Bohem. Své vrcholné dílo zasvětil spekulativní duchovní tématice. Díky své niternosti jej první i druhá světová válka hluboce zasáhly. Nutno říct, že díla inspirovaná tímto pohnutým obdobím 20. století patří na pražské výstavě k nejsilnějším – Matky z roku 1919 nebo Pohroma / Síla z roku 1940 strhnou snad vším.

I výše zmíněné teozofické neválečné období má v sobě něco, čemu rozumím. Rovina jeho témat je mi blízká, protože se nejedná o nesrozumitelný, ve své podstatě teistický, okultismus, ale o poměrně racionální a svým způsobem společensko-teologické otázky. Mezi nejsilnější díla z tohoto okruhu patří Člověk-Bůh (1900) a dech beroucí monumentální malba Člověk zavrhuje náboženství (1931).

Výstava je primárně koncipovaná jako monografické představení tvorby pozoruhodného Belgičana. Zejména z raných děl je naprosto jasné, jak kvalitní kreslíř a malíř Jean Delville byl. Bravurně zvládal figurální kresbu, ve které se často zaměřoval na sociálně slabší, velmi kvalitní jsou i jeho ponuré krajinomalby z konce 19. století. Hana Larvová koncepci obohatila o vybraná díla českých autorů, které jsou vždy instalovány jako srovnání české dobové i žánrové produkce. Vedle sociálních témat Delvillea můžeme shlédnout fantastické kresby Jakuba Schikanedera, vedle symbolistních krajinomaleb jsou rané krajiny Františka Kupky a Františka Kavána. Velmi mě potěšilo i umístění díla Večerní mlha méně známého symbolisty Jaroslava Špillara. Tento výběr zdůrazňuje fakt, že české umění mělo již na konci 19. století svůj standard srovnatelný se západoevropskými výtvarníky.

Pokaždé jsem nadšen, když se u nás představí ucelené dílo jednoho z evropských umělců, jelikož na těchto drobných vzorcích můžeme vidět, kam ve skutečnosti sahají kořeny naší kultury. Vřele doporučuji!

Bez komentáře | Kategorie: umění. | Tag:

Václav Cígler: Tady a teď, Trojský zámek květen – listopad 2015

30/07/2015 autor: OVV

S Václavem Cíglerem sdílím lásku ke světlu a sklu.

IMG_1332

Instalace v objektu barokního zámku mi nejdříve přišla trochu nekompaktní. Trvalo mi delší dobu, než jsem se nad to povznesl a začal dílo vnímat samostatně. Nejedná se o žádné popisné objekty, ale kolikrát spíše o hru s okolím. Se světlem a odrazem.

Nejvíc se mi líbila světelná kostka v kapli Trojského zámku. Ta se v časovém intervalu zhasínala a rozsvěcela, takže kaple byla jednou ve tmě, pak zase krásně prosvětlená. Nádherně vystižená síla světla jako zdroje veškerého života i myšlenky.

Pokud budete mít trochu hloubavější náladu s chutí nechat se unést, určitě se na výstavě zastavte.

Bez komentáře | Kategorie: umění. | Tag:

Tajemné dálky. Symbolismus v Českých zemích 1880-1914. Národní galerie

19/07/2015 autor: OVV

Jak se píše v úvodním textu výstavy: „Symbolismus byl v českém prostředí prvním uměleckým směrem, jenž proklamativně vystupoval jako součást širšího evropského uměleckého proudu. Jeho zásluhou pak v následujících desetiletích patřilo české umění přirozeně k evropské kultuře. Díky uměleckým i osobním kontaktům, které generace 90. let navázala s mnoha umělci v zahraničí, mohly ty následující zcela samozřejmě vstupovat do mezinárodního kontextu. Stačí připomenout pozdější úzké kontakty s německým, zejména mnichovským expresionismem, těsné umělecké i lidské vazby s pařížskými kubisty, po první světové válce pak propojení s mezinárodním hnutím surrealismu.“

Vskutku se jedná o jedno z vynikajících období českých dějin umění. Navíc osobnosti jako Max Švabinský či Jan Preisler ovlivnili prostřednictvím výuky na AVU následující generace českých výtvarníků.

Velkým přínosem výstavy Tajemné dálky je uchopení symbolismu jako nadžánrového hnutí, které osciluje mezi akademicky precizní malbou (Gabriel Max, Emanuel Krescenc Liška) až po počátky moderní avantgardy (Emil Filla, Bohumil Kubišta či Jan Zrzavý). Vedle sebe tak můžeme shlédnout ryze secesní, pastelově laděné „smutné“ obrazy, i „divoké“ expresivní či klasickou formu bourající kubistické kompozice. Osobně tyto mezižánrové koncepce vítám, jelikož se ptají po obsahu děl, které spolu najednou souvisejí své formě navzdory a navíc z nich vyplývá, že umění je tekoucí řeka, kde jednotlivé styly žijí vedle sebe a jejich škatulkování je až pozdější reflexe teoretiků (byť stylové řazení stále počítám za kvalitní metodu třídění a chápání vývoje umění).

Častým nešvarem výstav pořádaných Národní galerií je jejich nasvícení. I v tomto případě tomu není jinak. Nízká hladina osvětlení nižší teploty sice dodala výstavě mystickou sym­bolistní intimitu, ale vedlejším efektem je utopení barevně zajímavých děl. Rozprostřené měkké světlo denní teploty by nakonec obrazům slušelo mnohem lépe a věřím, že by se mohl zachovat i intimní ráz expozice. Zkrátka vyměnit neúsporné a ošklivé halogenové lampy za nějakou rozumnější alternativu. Výstavu z hlediska obsahu i koncepce hodnotím kladně, jen bych uvítal čtivější a trochu edukativ­nější texty jednotlivých částí, aby se v tom snadno vyznal i neznalý návštěvník.

Závěrem pár fotografií vybraných děl.

1 komentář | Kategorie: umění. | Tag:

Stavy mysli / Za obrazem. Stálá expozice GASK v Kutné Hoře

15/07/2015 autor: OVV

Současná expozice Galerie Středočeského kraje byla otevřena 24. května 2014. Ještě dříve se vedoucím uměleckého oddělení stal Richard Drury, britský teoretik umění, kurátor a překladatel, který v České republice žije již více než 15 let a významně se podílí na jejím kulturním životě. V GASKu (dříve ČMVU – České muzeum výtvarných umění) Drury působil už ve druhé polovině 90. let, dříve coby kurátor sbírek kresby a grafiky, později soudobé plastiky, ale nakonec instituci opustil, aby se po čase opět vrátil a začal promlouvat do celkové umělecké koncepce instituce. Současná expozice je právě jeho projektem a jak dobrý to byl krok, se může široká veřejnost přesvědčit v prostorách Jezuitské koleje v Kutné Hoře, kde GASK sídlí.

Dynamiku instituci dodala i významná pomoc ze strany zřizovatele, totiž Středočeského kraje, který se za vedení neblaze proslulého Davida Ratha významně zajistil o rekonstrukci objektu galerie i jeho poslání coby regionálního kul­turního zařízení. V pozitivním přístupu ke GASKu pokračuje i současné vedení kraje. Že je to činnost záslužná, leč v rámci ČR poměrně výjimečná, snad ani nemusím zmiňovat. Díky dobrému vedení a podpoře ze strany kraje se z GASKu stala v uplynulých letech kvalitní galerie, která se nebojí progresivních přístupů, čímž zcela přesahuje svou regionální povahu.

Mezi výše zmíněné progresivní přístupy jednoznačně patří i současná expozice Stavy mysli / Za obrazem. Richard Drury se zde se svým týmem odvážně pustil do „ahistorické“ prezentace děl. Přístup sice není zcela nový – na konceptu začal pracovat již v polovině 70. let 20. století Harald Szeemann a své úsilí zhodnotil na výstavě „Ahistorické zvuky“ (A-historischen Klanken) v holandském muzeu Boijmans Van Beuningen roku 1988 – ale je stále považován za alternativní způsob instalace, ke kterému se z věhlasných světových galerií přihlásil například Tate Modern v Londýně.

Přístup je to rovněž velmi podnětný a dokáže „již viděná a známá“ díla prezentovat z nového úhlu; přinutí nad nimi přemýšlet v nové souvislosti. Tuto souvislost v případně kutnohorské instalace představuje čtyřicet dva stavů mysli, které oscilují mezi soukromím člověka a společenskou debatou. Nelineární a ahistorická koncepce umožňuje vystavit díla bez ohledu na jejich výtvarný styl, jelikož se primárně táže po obsahu, po jeho smyslu. V praxi to znamená, že divák najednou před obrazem nestojí z toho důvodu, aby obdivoval živost a těkavost impresionistické malby či se pohoršoval nad primitivností mo­nochromního minimalismu, ale aby se pokusil najít to, co obraz vyzařuje a nakonec i průsečík toho, proč jsou taková díla vedle sebe. Ukázkovým příkladem tohoto ahistorického prolnutí je například sekce Rovnováha.

Rovnováha - Stavy Mysli, GASKDíky koncepci expozice výtvarná díla najednou promlouvají o lidských pocitech a myšlenkách, které stále proplouvají časem, aniž by se jakýmkoliv způsobem kodifikovaly nebo dogmatizovaly. Myšlenka rovnováhy je zde jednou vyjádřena jako rolnická idyla na poli, sounáležitost s přírodou i společností, na druhé straně jako hledání výtvarné vyváženosti, jako touze po stvoření duchovně čistého díla nezatíženého obrysem, stínem ani tvarem. Dokonalá nehmotná symetričnost, jakési přiblížení se platónskému světu idejí. Fascinuje mě najednou vidět, jak se tento „ideál“ rovnováhy proměnil v několika desítkách let.

Podobných protikladů nebo naopak hlubší sounáležitosti navzdory formální povaze díla, je současná expozice GASKu plná. Často pracuje s mnohem emotivnější rovinou jako například radost – žal, krutost – něha, odvaha – strach, ale najdeme i témata přesa­hující jedince jako je odcizení – meditace, rozum – podvědomí či právě rovnováha – napětí. Každá sekce je pak doprovázena velmi trefnými citáty umělců, filosofů a literátů, které prohlubují, upravují nebo ironicky komentují význam jednotlivých stavů mysli. Mezi nejčastěji citovanými je Josef Čapek, který byl dle autora výstavy Richarda Druryho „přesvědčen o pozitivním smyslu humanity a byl ve stejné míře nekompromisním kritikem jejích stinných stránek. Jeho satirické útoky proti německému fašismu během třicátých let vedly k jeho zatčení po okupaci Československa v roce 1939 a smrti v roce 1945 v koncen­tračním táboře Belsen-Bergen. Čapek shrnul své osobní svědectví v knize Psáno do mraků, pronikavě aforistickém hodnocení kultury, společnosti a blížícího se zla fašismu. Nelze číst jeho slova a přitom nechápat jejich neméně aktuální význam v současnosti.“

Obvykle k hodnocení výstavy přikládám výběr fotografií děl. V tomto případě to ale postrádá smysl. V expozici jsou sice skvělá díla českých i zahraničních výtvarníků, ale výstavu je třeba si projít a zhlédnout jako celek osobně. Její duch je totiž fotoaparátem nezachytitelný. Mám pocit, že se konečně v české galerii povedlo něco zcela výjimečného, jelikož prolnutí kvality vystavených děl a smyslu jejich prezentace je v úžasné a smysluplné shodě. Osobně řadím expozici Stavy mysli / Za obrazem k vyni­kajícím kulturním zážitkům.

Bez komentáře | Kategorie: umění. | Tag:

Milan Grygar: Vizuální a akustické, Městská knihovna v Praze (prosinec 2014 – květen 2015)

28/02/2015 autor: OVV

Milan Grygar (*1926) patří k nejnápaditějším českým výtvarníkům druhé poloviny dvacátého století. Přesto jeho jméno nepatří, z pohledu laika, k nejproslulejším. Obecná znalost českého výtvarného umění totiž své ztracené poválečné klenoty teprve postupně nachází. A je to logické, jelikož se vztah české veřejnosti k poválečnému umění (ne)rozvíjel v době, která nepřála svobodnému vyjádření. Naprosto odlišná situace je pochopitelně v okruhu znalců poválečného umění. Milan Grygar si mezi nimi již dávno našel své pevné místo.

Poněkud široký úvod směřuje k základní otázce o smyslu RETROSPEKTIVNÍ výstavy Milana Grygara v Městské knihovně v pojetí kurátorky Hany Larvové.

Dílo Milana Grygara sice k senzitivnějším divákům dokáže mluvit samo o sobě, ale pro všechny ostatní je tím hlavním překvapením způsob provedení. Nejsilnější experimentální šedesátá léta jsou zastoupena vynikajícími akustickými malbami a kresbami (některé z nich jsou dokonce doplněny o zvukový záznam), ale chybí zde speciální koutek s fotodokumentací a průvodním textem ke způsobu „výroby“ těchto děl. Lze sice shlédnout doprovodné video, ale tento koncept na výstavách vůbec nedává smysl, jelikož jej nikdy nestihnete od začátku. Na výstavě rovněž chybí proslavené „slepice na klíček“, kterými se přibližně o 50 let později inspiroval i Petr Nikl ve svém cyklu Švábení.

Tzv. retrospektivní výstava nakonec klade největší důraz na poslední autorovu práci – rozsáhlé minimalistické malby z cyklu Antifon, na kterém autor pracuje už řadu let. To samo o sobě není špatně, ale neměla se pak výstava jmenovat jinak?

Má kritika se vůbec netýká díla Milana Grygara, ale způsobu koncepce jeho retrospektivní výstavy. Vžiji-li se do kůže laika, který chce objevovat poválečné umění, nebyla tato výstava pro mě, jelikož klíč k dílu odhalen nebyl. V případě „jednoduché“ odosobněné malby Milana Grygara se z umění najednou vytrácí lidský přínos a jeho dílo může ztrácet svůj skutečný význam. Dle mého názoru je tato výstava promarněnou šancí. Návštěvník by totiž ve všech anotacích a pozvánkách měl být upozorněn, aby si dílo Milana Grygara před návštěvou, alespoň rámcově, nastudoval.

 

K přečtení doporučuji i pěknou recenzi Radana Wagnera.

2 komentáře/ů | Kategorie: umění. | Tag:

Dalibor Chatrný: Vidět svět jinak, Dům U Kamenného zvonu, leden – duben 2015

28/02/2015 autor: OVV

Dalibor Chatrný (1925 – 2012) v průběhu celé své tvorby experimentoval se strukturou. Oslovil mě jeho cit pro kompozici i barvu, když už se ji rozhodl použít. Tam, kde by se na první pohled zdálo, že navazuje na akční malbu po vzoru Franze Klinea a dalších newyorských abstraktních expresionistů, je pozoruhodné zjištění, že k podobnému vyjádření došel zcela jinou cestou – malbou pomocí magnetu a v tuši namočených železných pilin. Svým způsobem se tedy o akční malbu jedná, ovšem zcela osobitého rázu. Neviditelnou a fascinující magnetickou sílu využil i v důvtipných „sochařských“ dílech z první poloviny 70. let. Dalibor Chatrný celý život zkoumal a nikdy se zcela nezastavil. Sem tam se později vrátil ke svým starším cyklům, ty mu ale zase pomohly jít dál. V pozdní fázi své tvorby zahrnul do svého díla i slovo. Retrospektivní výstava pod vedením Jiřího Machalického před­stavila dílo jednoho z našich progresivních výtvarníků druhé poloviny 20. století velmi citlivě a srozumitelně.

Bez komentáře | Kategorie: umění. | Tag:

Milan Salák ve Špálovce

26/01/2015 autor: OVV

Milan Salák (*1973) již patří ke střední generaci malířů. Je studentem profesorů Dlouhého, Knížáka a Jiřího Davida. Z každého si odnesl něco. Asi nejslabším je Salák v oblasti pseudokonceptu­alismu, kdy divákovi představuje pokroucené rámy bez malby. Tato „sofistikovaná“ hra na tajemno či práci s lidskou představivostí mě vůbec neoslovuje. Nebo takhle – absolutně to nechápu. Z nepovedené série Oslav ke složení Husarské zkoušky však vyčnívá nejsilnější malířovo vystavené dílo – tzv. barokní varianta. Zde se plně ukazuje Salákův cit pro kompozici i jeho vynikající práce se světlem. Určitě ke mně toto dílo promlouvá díky své tradiční koncepci, ovšem to nic nemění na tom, že v sobě má sílu.

Erupci malířova chtíče pak můžeme sledovat v sériích nejdříve erotických, později čistě pornografických, portrétů svůdných dam. Zde je naprosto jasné, že malíř svému štětci rozumí. Protikladem k realisticky laděným malbám je pak několik různě umístěných minimalistických abstrakcí v duchu newyorské školy. Kromě tzv. barokní varianty mě ještě zaujala malba/in­stalace Ríša, paní a křídlo. Malba i konstrukce klavírního křídla se spolu výborně doplňuje - je stejně robustní i křehká, má v sobě náboj a nutí mě klást si otázky.

Výstavu děl Milana Saláka lze zhlédnout do 1. března 2015 v Galerii Václava Špály.

Bez komentáře | Kategorie: umění. | Tag:

Síla. Rafani @ Nevan Contempo

22/01/2015 autor: OVV

Umělecká skupina Rafani opět nechává diváky na pochybách. Autoři děl zůstávají pro návštěvníka anonymní, stejně jako názvy jejich děl. Víme jen, že výstava je nazvaná Síla a z komentáře autorů odkazuje k různým přírodním i společenským energiím.

Nutno podotknout, že Rafani jsou tentokrát mnohem čitelnější než bývali dříve. Poukazují na stádovitost systému a jako správní vypravěči sahají k alegorii zvířat. Zatímco v bajkách často vystupují i moudrá zvířata a příběh končí poučením, zde si lze všimnout hlavně negativních konotací – například ve spojení ohrádky ze soudní síně, která je přímo naproti fotografii interiéru kravína. Ale možná si to jen jinak vykládám já sám. Ovšem vzhledem k tomu, že se při interpretaci není čeho chytit, je patrně každý výklad správný. U zbylých děl je tomu zrovna tak, takže o čem vlastně psát?

Výstavu lze zhlédnout v Nevan Contempo do konce února.

Bez komentáře | Kategorie: umění. | Tag:

Josef Váchal: Magie hledání (Dům U Kamenného zvonu, GHMP)

23/09/2014 autor: OVV

Josef Váchal byl vynikající výtvarník a dosáhl pozoruhodných výkonů ve všech disciplínách, kterým se věnoval (kresba, malba, řezbářství, sochařství, grafika, typografie atd.). I když jsou jeho díla často plná tísně a neklidu, přece jen je jeho umění vyvážené a krásné; plné průsvitné melancholie.

Aktuální výstava není umělcovou retrospektivou. Zajímá se o autora jako myslícího člověka, snaží se představit jeho nitro, a vystavená díla spíše ilustrují jeho hluboké duchovní založení. V případě Josefa Váchala se totiž nejednalo jen o módní životní etapu, jak se stalo některým jeho uměleckým souputníkům. Váchal vyvinul ohromné celoživotní úsilí, aby poznal a intelektuálně uchopil esoterické, okultistické i teozofické myšlenky.

Z mého pohledu se jedná o výstavu vydařenou. Promyšlená instalace ve správných místech podtrhuje produchovnělou povahu vystavených děl a přidává tím na intenzivním diváckém zážitku. Mohu vřele doporučit!

Bez komentáře | Kategorie: umění. | Tag:

← Starší příspěvky